Mezi základní lidské potřeby patří potřeby biologické, psychologické, sociální a spirituální. Na ty poslední se v rámci scientismu pozapomnělo, protože spirituální zkušenosti nelze měřit standardními měřítky vědy. Věda se v tomto ohledu zachovala jako blbec, protože vyhlásila vše, co se vymyká jejím zákonům, za tmářství, pověry a neexistenci. Věda si udělala svoje chlívky na psychologii (i při výkladu snů), na sociologii, ale odmítla zkoumat mnoho jevů, které „nepatří do její kompetence“, a tedy nestojí za pozornost.
Nicméně od 80. let minulého století začíná strmě přibývat publikací věnujících se souvislostem spirituality, religiozity, praktikování některých cvičení, meditací a rituálů se zdravím a nemocností. Byla to pozorování věnovaná vegetativním změnám, změnám některých mozkových aktivit, nebo epidemiologické studie. V posledních letech se počet publikovaných prací pohybuje okolo 3000 ročně.
Ilustrácia: vygenerované umelou inteligenciou (2024)
Mezitím také padl mýtus o jedinečnosti člověka jako tvora sebeuvědomělého, tedy takového, který má jasné vědomí o své individuální existenci a jedinečné osobnosti. Bylo zjištěno, že sloni a delfíni mají totéž vědomí a navzájem se oslovují jmény. U šimpanzů bylo pozorováno jednání, které je možno nazvat rituálním. Zjišťuje se, že mozek považovaný za centrum vědomí, nemusí být tím jediným. Objev střevního mikrobiomu mění poněkud paradigmata neurofyziologie. Křehké hvězdice (Ophiocoma echinata) nemají žádnou centrální nervovou soustavu, a přesto jsou schopny se učit. Paměť těla je pomalu objevována.
Lidem evropského kontinentu nastala neobyčejně štědrá prosperita, vzestup ekonomické úrovně a zdánlivé sycení všech potřeb, přičemž na ty spirituální se nedostalo. Platí biblické, že nelze sloužit současně Bohu a Mamoně (1), přičemž Mamona představuje modloslužbu konzumu.
Spirituální rozměr se objevuje nejen u nás mnohem mocněji v dobách kritických a tísnivých, Newberg dokonce měl pocit, že v klaustrofobické situaci CT a dalších vyšetřeních prováděných „v tunelu“ se lidé modlili intenzivněji než při vyšetření EEG. Rád bych zde též připomněl společné zpěvy chorálu Svatý Václave v pohnutých dnech, radost z vysvěcení české osobnosti Anežky, návštěvu papeže Jana Pavla II. Naproti tomu arcibiskup a kardinál Duka, když se povozil ve zlatém kočáře, odradil i ty, kteří měli k církvi pozitivní vztah.
Proč k církvi? Protože do 20. století to byly především křesťanské církve, které sytily duchovní potřeby. A zdá se, že jedině církve by byly s to obnovit sycení spirituality v širším měřítku. Snaha o duchovně naplněné necírkevní společenství (Zednáři) končila elitářstvím a na veřejnosti nejrůznějšími – někdy trapnými, někdy spikleneckými – dohady. Občasná gravitace sekt se z hlediska jejich životaschopnosti jeví jako efemérní, a to i tehdy, stojí-li na silných ekonomických pilířích (Mormoni a jejich sociální systém).
O modlitbu ve zdravotnictví roste zájem. Modlitba je činnost související se spiritualitou a náboženstvím. Byly zjištěny pozitivní výsledky týkající se spirituality ve zdraví. Byl ale zjištěn i pravý opak. Začněme tedy napřed horšími zprávami, které přináší opakovaně citovaná Harvardská studie z roku 2006 (5) zaměřená na pacienty po kardiologické operaci. Neostré výsledky předchozích studií a nestejné metodiky přiměly výzkumníky, aby provedli dosud největší a vědecky nejpřísnější výzkum. Zahrnovalo 1802 lidí, kteří podstoupili operaci koronárního bypassu v šesti různých nemocnicích od Oklahoma City po Boston.
Modlitby nabízené cizími lidmi nezmenšily zdravotní komplikace velké srdeční operace. Nejen to, ale pacienti, kteří věděli, že se za ně jiní modlí, dopadli hůře než ti, kterým se takové duchovní podpory nedostalo, nebo kteří ano, ale nevěděli, že ji dostávají. (Pro mě tady vyvstává otázka, jak tedy působila tato poslední část modliteb negativně, kterými cestami se dostalo úsilí vyvinuté jinými lidmi ke zdravotnímu stavu pacientů???)
„Lékaři a poskytovatelé zdravotní péče chtějí pochopit, zda lze modlitbu použít jako součást lékařského ošetření,“ zdůrazňuje jeden z autorů. „Mohla by se v tomto příkladu kromě léků a jiných léčebných postupů použít modlitba ke snížení komplikací koronárního bypassu?“ Odpověď je zjevně „ne“.
Studie známá jako STEP (Study of the Therapeutic Effects of Intercessory Prayer) zkoumala pacienty podstupující bypass koronární arterie, což je operace považovaná za běžně prováděný kardiochirurgický výkon. Výzkumníci zařadili první pacienty do STEP v roce 1998. Sběr dat skončil v roce 2001 a jejich analýzy byly dokončeny v roce 2005. Účastnit se mohli lidé jakéhokoli vyznání nebo bez vyznání. Mezi vyvolenými byli katolíci, Židé, protestanti a lidé bez vyznání.
1802 účastníků bylo rozděleno do tří skupin po asi 600, s průměrným věkem asi 64 let. Jedna skupina nedostávala žádné modlitby. Pacienti ve druhé skupině byli informováni tak, že jim bylo řečeno, že se za ně může nebo nemusí modlit. Třetí skupina byla informována, že jiní lidé se za ně budou modlit 14 dní počínaje nocí před operací. Modlitby přicházely ze tří křesťanských skupin, dvou katolických a jedné protestantské, jiné skupiny nebyly k dispozici. Přímluvci vyslovili standardní modlitbu „za úspěšnou operaci s rychlým, zdravým zotavením a bez komplikací“. Tento systém poskytuje praktický způsob provádění experimentu, ale omezuje výsledky na jeden typ modlitby.
Při operacích se vyskytly nejrůznější komplikace, včetně 197 srdečních komplikací u skupiny, která věděla, že dostávají modlitby, oproti 187 a 158 ve zbývajících dvou skupinách. Další komplikace se vyskytly u 59 procent těch, za které se modlili, ve srovnání s 51 procenty těch, kteří žádné modlitby nepřijali, a 52 procenty ve skupině, která přijímala modlitby, ale nevěděla o tom. Úmrtí během 30 dnů po operaci byla podobná napříč skupinami.
Možný závěr z této studie shrnuli autoři do hypotézy, že pacienti, kteří byli informováni, že se za ně někdo modlí, vnímali svůj stav jako závažnější a prožívali větší stres a větší úzkost. Což je závažná metodologická chyba v celé studii, protože na začátku mají jednotlivé skupiny už zavádějící informaci, která může znejistit. Trochu to připomíná známou bajku: Nesmíte přitom myslet na tygra. Proto jsou výsledky studie ne zcela jednoznačné a jsou dalším výzkumem zpochybňovány.
Zcela opačné výsledky přináší později provedená metaanalytická studie kladoucí si za cíl prozkoumat dopady používání modlitby na zdraví pacientů (6). Systematický přehled literatury byl proveden v květnu 2015 a aktualizován v listopadu 2015. Byly prohledány elektronické a mezinárodní databáze a kritéria zařazení byla založena na PICOS: (Populace) pacienti jakéhokoli věku a jakékoli klinické situace, (Intervence) všechny typy modliteb, (Srovnání) běžná péče, (Výsledky) jakákoli zdravotní změna, (typ studie) randomizované klinické studie. Nebyl zohledněn časový rámec ani jazykové omezení. Celkem bylo identifikováno 92 prací a 12 bylo zahrnuto do recenze. Modlitba byla považována za pozitivní faktor v sedmi studiích a bylo identifikováno několik pozitivních účinků modlitby na zdraví: snížení úzkosti matek dětí s rakovinou; snížení úrovně obav účastníků, kteří věří v řešení jejich problému; a zajištění lepšího fyzického fungování pacientů, kteří věří v modlitbu. Modlitba je nefarmakologická intervence a zdroj a měla by být zahrnuta do ošetřovatelské holistické péče zaměřené na blaho pacientů.
Křesťanská víra podporuje myšlenku, že Bůh ve světě vždy působí. Bůh zve lidi, aby se s ním spojili a pak se zapojili do jeho díla. Tři sestry předávají nadpřirozené události, kde Bůh působil v jejich ošetřovatelské praxi a skrze ně, a posilují tak porozumění tomu, co autor Henry Blackaby nazývá prožíváním Boha. Řádové sestry byly povolány, aby vstoupily hluboce do vztahu s Bohem (7).
„Existuje řada studií o přímluvné modlitbě neboli modlitbě nabízené ve prospěch jiné osoby,“ řekl druhý autor této práce, Hodges, přední odborník na spiritualitu a náboženství. „Někteří našli pozitivní výsledky pro modlitbu. Jiní nenašli žádný účinek. Provedení metaanalýzy bere v úvahu celý soubor empirických výzkumů o přímluvné modlitbě. Pomocí tohoto postupu zjišťujeme, že modlitba nabízená za někoho jiného přináší pozitivní výsledky.“
Roberts se spolupracovníky (8) věnovali svůj zájem „pomocným“ modlitbám zaměřeným na zlepšení stavu pacientů a prošli databázi publikovaných prací až do roku 2007. Z literatury vybrali jako spolehlivých celkem deset studií zahrnujících celkem 7646 pacientů. Zjištění jsou nejednoznačná, a přestože některé výsledky jednotlivých studií naznačují pozitivní účinek přímluvné modlitby, většina ne a důkazy nepodporují doporučení, ať už pro nebo proti používání přímluvné modlitby. Autoři nejsou přesvědčeni o tom, že by měly být provedeny další studie věnované této intervenci, protože neočekávají ani jiné výsledky.
Pravděpodobně nejkomplexnější pohled nabízí socioložka Brandeisovy University Wendy Cadge(ová) v recenzi její publikace Síla Modlitby? (9) Text recenze přinesly stránky Eurekalert a myslím, že je rozumné přetisknout je v plném znění.
Recenzovaná publikace: Wendy Cadge: Síla modlitby? UNIVERSITA BRANDEIS, 2009
Waltham, Massachusetts – Zdraví a náboženství byly vždy propojeny, nejzjevněji prostřednictvím modlitby za nemocné. Pomáhá skutečně přímluvná modlitba za nemocné uzdravit? Po tisíce let tomu někteří lidé věřili. Ale nový výzkum Brandeis University v Journal of Religion tento měsíc ukazuje, že za poslední čtyři desetiletí lékařské studie přímluvné modlitby – modlitby cizích lidí na dálku – ve skutečnosti vypovídají více o vědcích, kteří studie provádějí, než o síle modlitby vyléčit.
Přímluvná modlitba je předmětem vědeckého zkoumání přinejmenším od devatenáctého století, kdy se anglický vědec, který předpokládal, že za krále se modlí častěji než za ostatní, snažil zjistit, zda byly tyto modlitby vyslyšeny. Došel k závěru, že ne, ale že modlitba může být útěchou pro lidi, kteří se modlí tak jako tak.
Po rozhovoru s lékaři, kteří přemýšleli o tom, jakou sílu má modlitba k léčení pacientů, se brandeiská socioložka Wendy Cadge(ová), expertka na průnik náboženství a medicíny v současné americké společnosti, pustila do výzkumu lékařských studií přímluvné modlitby, která sahá až do roku 1965, první roku byly takové studie publikovány v anglické lékařské literatuře. Tato analýza v Journal of Religion je první, která sleduje sociální historii studií přímluvné modlitby a zařazuje je do jejich lékařského a náboženského kontextu.
Cadge(ová) vyhodnotila osmnáct publikovaných studií o přímluvné modlitbě, které byly provedeny v letech 1965 až 2006. Studie společně poskytují fascinující snímek měnící se americké náboženské demografie, vyvíjející se představy o vztahu mezi náboženstvím a lékařskou vědou a vývoj klinické studie jako zlatý standard biomedicínského výzkumu.
„Nevím, proč lékaři a vědci provedli tyto studie," řekla Cadge(ová), „ale zdá se, že spolu se zvědavostí hrálo roli osobní náboženské přesvědčení.“
Nejstarší studie provedené v šedesátých letech byly založeny výhradně na protestantských modlitbách, zatímco novější studie, odrážející rostoucí sociální povědomí o jiných náboženstvích, kombinují křesťanské, židovské, buddhistické a jiné modlitby, objevila Cadge(ová). Některé studie naznačovaly, že modlitba fungovala, zatímco jiné tvrdily, že ne.
Vědci vedoucí studie aplikovali klinické vědecké metodologie na studium přímluvné modlitby, ale Cadge(ová) zjistila, že i tento přístup je plný problémů. Výzkumníci se například ptali, zda lidé, za které se přímluvci nemodlí, jsou skutečně kontrolní skupinou, protože se za ně pravděpodobně modlí jejich rodinní příslušníci. Výzkumníci se také ptali, jaká by byla správná „dávka“ modlitby, jak by se měly modlitby přednášet a co dělat s nekřesťanskými přímluvci.
„Díky dvojitě slepým klinickým studiím se vědci snažili co nejlépe prostudovat něco, co může být za hranicemi jejich nejlepších nástrojů,“ řekla Cadge(ová), „a odráží více o nich a jejich předpokladech než o tom, zda modlitba 'funguje'.“
Otištění úvahy Magdaleny Ježkové, které nám dovoluje nahlédnout hluboko do subjektivních prožitků i o životních proměnách, považuji za velmi cenný příspěvek do této neustále (a asi ještě dlouho) nedopsané kapitoly neurotheologie.
Autor: MUDr. Radkin Honzák
psychiatr
1 IKEM, Vídeňská 1958, 14000 Praha 4, tč. bez ředitele pod protektorátem MZ ČR
2 Remedis, Vladimírova 10, 14000, ředitel MUDr. V. Řehák, CSc.
K DALŠÍMU STUDIU:
1. Bible; Matouš 6:24-34.
2. Newberg A, Waldman MR: How God changes your mind. Random House Publ., New York, 2008
3. Newberg A: Neurotheology. Columbia Univ. Press, 2018
4. Ameling A: Prayer: an ancient healing practice becomes new again. Holist Nurs Pract. 2000 Apr;14(3):40-8.
5. Cromie WJ: Prayers don’t help heart surgery patients. Some fare worse when prayed for. Harvard News Office, April 6, 2006
6. Simao TP, et al: The Effect of Prayer on Patients' Health: Systematic Literature Review. Religions 7(2), January 2016, DOI:10.3390/rel7010011
7. Simon EB, Hodges R, Schoonover-Shoffner K. Experiencing God in Nursing. J Christ Nurs. 2020 Apr/Jun;37(2):94-99.
8. Roberts L, et al.: Intercessory prayer for the alleviation of ill health. Cochrane Database Syst Rev. 2009 Apr 15;2009(2):CD000368. doi: 10.1002/14651858.CD000368.pub3.
9. Eurekalert, NOVINKY 17. ČERVNA 2009. Wendy Cadge: Síla modlitby? Nová sociální historie studia přímluvné modlitby odhaluje rostoucí náboženskou rozmanitost a klesající víru ve vědu, která měří hodnotu modlitby.
10. Bremner RH, Koole SL, Bushmanet BJ: "Pray for Those Who Mistreat You": Effects of Prayer on Anger and Aggression. Personality and Social Psychology Bulletin, 2011; DOI: 10.1177/0146167211402215
11. Lehak N, et al: Prayer and Mental Health in Later Life: The Role of Positive Emotions. Issues Ment Health Nurs. 2023 Jul;44(7):639-648
12. Klitzman R: Typologies and Meanings of Prayer Among Patients. J Relig Health. 2022 Apr;61(2):1300-1317.