School bullying through the eyes of Czech school principals

Abstrakt: Studie se věnuje tématu školní šikany, kterou zpracovává konkrétně v prostředí mateřských, základních a středních škol a popisuje přístupy jejích jednotlivých ředitelů. Šikana je stále aktuální problém českého školství, její počet neklesá a soustavně se vyvíjí. Z dříve převažujících fyzických útoků se přesouvá do virtuálního prostředí. Studie se opírá o kvalitativní metodologické přístupy a analyzuje celkem osm hloubkových rozhovorů s vedoucími pracovníky ve školách. Výsledky představují jedinečný pohled na prevenci, řešení, obtížné oblasti a i situaci ovlivněnou covidem-19 přímo pohledem stěžejních aktérů českých škol.
Klíčová slova: Šikana, řešení školní šikany, prevence, ředitel školy

Abstract: The study focuses on the topic of school bullying, which it treats specifically in the environment of kindergartens, primary and secondary schools and describes the approaches of their individual principals. Bullying is still a current problem in Czech education, its number is not decreasing and is constantly evolving. It is moving from the previously predominantly physical attacks to the virtual environment. The study relies on qualitative methodological approaches and analyses a total of eight in-depth interviews with school leaders. The results present a unique perspective on prevention, solutions, difficult areas and even the situation affected by covid-19 directly through the eyes of key actors in Czech schools
Keywords: Bullying, dealing with school bullying, prevention, school principal

Úvod

Šikana je závažný jev, který má zásadní negativní dopad a objevuje se ve většině společenských sfér - ve školách, na pracovištích, v rodinných vztazích, vězeňském prostředí, zájmových oborech a celkově všude tam, kde je běžná hierarchie (Svobodová, 2008, Monks et al., 2009). Původ pojmu šikana lze najít ve francouzském slově chicane, které se překládá jako ubližování, perzekuování, za každou cenu se držení pravidel a zákonů vzhledem k podmaněným (Říčan, 1995) a v praxi znamená opakované poškozování nějakého jedince (nebo více jedinců), který se neumí nebo nemůže hájit anebo chránit (Říčan a Janošová, 2010). V českých školách je dlouhodobě sledován výskyt šikany a výzkumná šetření opakovaně dokládají jejich vysoký výskyt (Kollerová et al. 2020; ČŠI, 2019). Kollerová et al. (2020) uvádí, že přibližně 10 žáků ze 100 má osobní zkušenost s agresí a že každá škola má v současné době alespoň minimální zkušenost s tímto negativním jevem. Přehledný výskyt představuje i tabulka č. 1.

Tabulka 1: Meziroční srovnání identifikovaných případů rizikového chování žáků (v %)

MŠMT (2016a, s. 1) považuje šikanu za „agresivní chování ze strany žáka/ů vůči žákovi nebo skupině žáků či učiteli, které se v čase opakuje (nikoli nutně) a je založeno na vědomé, záměrné, úmyslné a obvykle skryté snaze ublížit fyzicky, emocionálně, sociálně a/nebo v případě šikany učitele také profesionálně. Šikana je dále charakteristická nepoměrem sil, bezmocností oběti, nepříjemností útoku pro oběť a samoúčelností agrese.“

Šikana ve školách je velmi vážným typem agrese, protože ovlivňuje uskutečňování cílů a dodržování zásad vzdělávání. Šikanování bývá často po dlouhou dobu utajované a může tak dojít k závažnému narušení vztahů, vývoje i vzdělávání jedince (MŠMT, 2016b). S ohledem na celkovou závažnost jevu jsme se v této studii rozhodli zaměřit na pohled ředitelů a jejich konkrétní přístupy k prevenci a řešení šikany v jejich školách. Cílem studie je tedy na základě kvalitativních dat z polostrukturovaných rozhovorů popsat přístup vybraných ředitelů mateřských, základních a středních škol ke školní šikaně od prevence až po způsoby řešení. S ohledem na stanovený cíl jsme zvolili metodologický přístup opírající se o kvalitativní popis a tematickou a obsahovou analýzu získaných dat (Granneheim et al., 2017). Pro dosažení cíle jsme definovali celkem tři základní výzkumné otázky:

1. Jaké mají ředitelé škol zkušenosti se školní šikanou?
2. Jaká je zavedená prevence na škole?
3. Jakým způsobem postupují při řešení šikany?

Celkem jsme realizovali osm rozhovorů, které vedla členka autorského týmu (KČ), která rovněž zajistila informovaný souhlas s účastí ve výzkumu. Rozhovory trvaly průměrně okolo dvaceti minut. V souladu se stanovenými výzkumnými otázkami byla osa rozhovoru obdobná a všichni respondenti byly dotázáni na své zkušenosti, způsoby prevence a řešení školní šikany. V oblasti zkušeností jsme se rovněž zaměřili na aktuální situaci a zkušenosti související s možnými změnami s ohledem na pandemii Covid-19. Rozhovory byly nahrávány a následně analyzovány pomocí otevřeného kódování. Jednotlivé kódy byly následně seskupovány do kategorií a induktivně interpretovány (Strauss a Corbinová, 1999, Švaříček a Šeďová, 2007).
Sedm rozhovorů bylo realizováno přímo s řediteli škol a jeden se zástupcem ředitele společně se školní psycholožkou z důvodu náhlé nepřítomnosti ředitele školy. Šest rozhovorů proběhlo osobně a dva po telefonu. Respondenty bylo šest mužů a dvě ženy v průměrném věku 51 let a s délkou praxe průměrně 13 let a rozhovory byly provedeny na čtyřech středních školách, třech základních školách a jedné mateřské škole. Pro zachování anonymity byl každému respondentovi přidělen pseudonym, který je použit jako označení osoby ve vyhodnocení. Pseudonymy jsou následující: Tomáš, Jakub, Zdeněk, Antonín, Radek, Karel, Tereza a Monika.

Výsledková část je strukturována podle položených výzkumných otázek, výpovědi respondentů byly ponechány jako autentické. V závěrečné části jsou pak představeny a interpretovány vztahy mezi jednotlivými kategoriemi.

Zkušenost se šikanou

Z rozhovorů vyplynulo, že do kontaktu se šikanou přišli všichni a v nějaké formě ji na škole téměř všichni řeší. Karel například potvrzuje lehkou zkušenost: „Velmi mizivě se to tady třeba za těch 30 let objevilo.“ Zdeněk, Jakub, Antonín, Tomáš a Radek všichni potvrzují ať už minulý nebo současný výskyt šikany na škole a její pravidelné řešení. Zvlášť Jakub potvrzuje, že má pocit, že je šikana ve všech třídách. Stejně tak Radek: „Šikana vždycky byla, je a bude.“

Respondenti řešili otázku šikany jak z pozice ředitele či vedení školy, tak i z pozice učitele, jak uvedl například Zdeněk: „Jako ředitel samozřejmě ano a teď nemyslím jako fyzicky nebo fyzickou šikanu na mě, ale s tím, že řeším ty problémy mezi dětma samozřejmě. V pozici učitele ano a kdo říká, že ne, tak lže a co se týče toho dítěte nebo studenta, tak asi, ne na sebe, ale jako vnímám, že jsme tam ve třídě třeba měli typy, po kterých jsme se jako cíleně vozili. V dnešní době bych to nazval jako šikanu, ale tenkrát když jsem tam chodil, tak to tak nikdo nebral. A tady ji neustále řešíme, jen je otázka, jestli to máme nazývat šikanou nebo ne. V dnešní době je největší problém ta kyberšikana.“

Respondenti rovněž zmínili, že činy, které se dnes označují jako šikana, se dříve neřešily či byly označováno jinak. Přiznávají také, že v minulosti se více objevovala fyzická šikana, která je okatější, má více svědků a také se jednodušeji řeší. Dnes se jedná o šikanu psychickou, často skrytou, u které je těžké dobrat se úspěšně k řešení.

V rozhovorech zmiňovali respondenti patologické jevy, které mohou dle jejich názoru vést k šikaně. Jedná se o psychické potíže, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, úzkosti, uzavřenost, užívání léků a pobyty v psychiatrických léčebnách, jak uvedla například Monika: . „Řešíme individuální problémy dětí, kdy se jim rozjely nějaké psychické potíže, to tady pociťujeme.“ Jakub potvrzuje jevy i na své škole: „Řešíme věci typu, že je tam někde i nějaké podezření na tom druhém stupni na sebepoškozování u toho žáka nebo mentální anorexie nebo různé takové psychické problémy, že jsou hodně někteří uzavření, že se pořád nepodařilo je zaktivizovat.“

Karel: „Pociťujeme zvýšený výskytu patologických jevů, souvisí to s covidem, ale jestli je to jenom covid, je to i podle mě umetání těch cestiček, že přijde sebemenší problém, a to dítě to neumí řešit. Někteří jsou ve stacionáři nebo dokonce si někteří poležej v Bohnicích nebo prostě jsou v péči nějakých pedagogicko-psychologických poradny.“

Ředitelé vnímají, že jakmile jedinec trpí individuálními obtížemi, může být náchylnější k šikaně, jednak jako oběť, protože může mít problém se bránit nebo se z něj naopak může stát agresor, jelikož tak začne své problémy řešit útokem na někoho jiného.

Někteří ředitelé si myslí, že aktuální situace se šikanou úzce souvisí se systémem vzdělávání a nesprávným přístupem pedagogických fakult.

Monika vidí tento problém: „Absolutně zásadní problém, pedagogická fakulta. Za mě, absolutně neschopná cokoliv naučit. Ať neseděj na fakultě, to jim nepomůže, ať studenti jdou do škol a tam tvrdě se s tou realitou potkaj. To je jediný, co jim pomůže, tam to zjistit a pak na tý fakultě zpětně se to učit s tím pracovat jako rozebírat to a férově si říct svoje možnosti a posoudit svoje schopnosti, protože ne každej může učit.“ Jakub doplňuje: „Tady tento podpůrný personál ve školách, protože vlastně učitelé v podstatě, když to tak vezmu, by měli hlavně učit“.

Je velmi zajímavé, jak se situace ve školách změnila v souvislosti se vznikem onemocnění Covid-19. Někde šlo o zvýšení či naopak snížení agresivního chování, vznik či prohloubení psychických obtíží a dalších patologických jevů, změna chování, nedodržování pravidel a disciplíny. Tyto změny by mohly vést ke vzniku konfliktů, agresivního chování a také k šikaně.

Karel vidí změny především ve změněném přístupu ke školní docházce: „V jednání se nic nezměnilo, ale co se zhoršilo strašně, jak já tomu říkám, ta školní fyzička. Že chodili denně do školy a nebyli unavený, tím, jak se doma váleli při distanční výuce doma, jenom to zapnul a nebyl u toho, tak byli po dvou měsících všichni unavený. Jo a zvýšení patologických jevů, souvisí to s covidem, ale je to i umetáním cestiček rodičů, protože přijde jakýkoliv problém, a to dítě to neumí řešit, protože to za něj někdo umetl, někdo to za něj vyřešil. Covid tomu přispěl, u těch psychicky slabších.“

Radek vnímá nárůst problémů a zhoršení vztahů: „Po tom covidu je výskyt podstatně větší, v zásadě bych to zobecnil, tak tam, kde jsme v nějaké třídě řešili nějaký problém chování nebo vztahů ve třídě, tak po covidu ten problém minimálně zůstal a v hodně případech byl i hlubší.“

Tomáš pozoruje ale i snížení agrese a pozitivní změny: „Ne vůbec žádná agrese. Nemyslim si, že je to nějak dramatický s pravidlama, spíš opravdu takový ty pubertální projevy v rámci toho kolektivu, tak nám přijde, že třeba letošní deváťáci mají takový projevy, které už standardním deváťákům nestojí za to. Naopak těsně po tom covidu jsou k sobě vnímavější, že si váží, že můžou bejt spolu, než aby si škodili.“

V podstatě všichni dotazovaní vliv pandemie Covid-19 na vztahy klima školy vnímají, ale zároveň uvádí, že nemusí být vždy jenom k horšímu.

Respondenti shodně uvedli, že zkušenost se šikanou musí mít každý ředitel, protože „…pokud někdo tvrdí, že na škole nemá šikanu, tak buďto není informován nebo záměrně lže. (Antonín)“

Prevence šikany

Respondenti uvedli, že se samozřejmě prevenci věnují a každá škola a každý ředitel musí mít preventivní způsoby zpracované, protože tím pomáhá předcházet vzniku šikany a jejímu šíření, jedná se především o metodika prevence, přednášky, workshopy, intervenci školního psycholog a speciálního pedagoga, sociometrii, programy na adaptačním kurzu, debaty s žáky, externí a interní preventivní programy, funkční pravidla, třídnické hodiny apod. Každá škola volí prevenci podle toho, co se osvědčilo a co funguje nejvíce, jak dokládají vybrané výpovědi respondentů:
Tereza: „Máme jako každá škola ze zákona metodičku prevence a ta prevence řeší ale všechno možné. Každému zlu je nejlépe předcházet ne jako učenou přednáškou, ale spíše tak jako každodenní praxí…. ty preventivní programy jsou dělaný v zásadě tak jako nějaký prefabrikáty, takže my si vybereme, co chceme pro ten kterej ročník, včetně samozřejmě intervence školního psychologa nebo školní psycholožky, abych byla přesná a od prvního ročníku se ty děti nějak vedou, dělaj se nějaký ty sociometrie, kouká se kde je ten slabej článek nebo kde by mohl být. Ale rovnou už od toho prvního ročníku programem, který se odehrává na adaptačním kurzu.“
Monika se rovněž prokazuje četnou prevencí: „Máme prevenci, o tu se stará metodička prevence, členka školního pedagogického pracoviště. Prevence je cílená na všechno možné, určitě se snaží pokrývat všechna možná témata, ať už je to doprava, …, šikana i kyberšikana. Někdy se snažíme i rodičům nabídnout nějakou osvětu i v době distanční výuky. Někdy jsou to workshopy, někdy jsou to přednášky, různě. Odborníci se tady střídají, měli jsme tady i odborníky jako třeba i etoped, vyloženě pracoval se třídou.
Obdobně popisuje prevenci i Karel a Antonín, který uvádí: „Tohle všechno má na starost školní psycholožka, která je na půl úvazek u nás a v podstatě má vypracovaný nějaký metodický plán, jak na záchyt, tak na reakci a podle toho plánu my v podstatě postupujeme, abychom jakýkoliv projev okamžitě zastavily. Jsou to přednášky, začínáme už na úvodním soustředění, kde nám pro změnu pomáhá externista, který se specializuje na problémy ve třídě v kolektivech a jezdí na úvodní soustředění, kde se snaží nastavit takovou atmosféru, aby ta šikana nebyl vnímána jako něco, co je běžné, ale tak, aby to bylo vnímáno jako něco, co je nutné potírat.“
Zdeněk se soustředí na klima a rovné vztahy: „Základ je nějaká atmosféra a klima v tý škole, to je pro mě alfa a omega i podle nějakých vzdělávacích plánů co máme, podle tý vize, co tady máme, tak já prostě chci, aby tady bylo bezpečný prostředí pro všechny. No, a tak jedna věc to deklarovat a druhá věc je to, aby to tady tahle fakt fungovalo. Takže už to, že ten přístup náš učitelů a pedagogů není nadřízený a podřízený a že je nějaký partnerství ve smyslu, že my si tady nebudeme hrát na nějaký představitele, který tady maj ty moudra a děti je musí poslouchat.

Řešení šikany

Pokud se ve škole objeví šikana, je potřeba ji řešit a způsobů, které dotazovaní respondenti uvedli byla skutečně celá řada. Jednalo se o podporu oběti, zjištění kontextu, práce se skupinou, setkání aktérů a zákonných zástupců s rodiči a ředitelem, sociometrii, školního terapeuta/psychologa, externisty, výchovného poradce, metodické postupy. školního metodika prevence, školního psychologa, zapojení speciálního týmu lidí, supervizi, která je řízená třídními učiteli, policii, okamžité pochycení, sezení s třídním učitelem a získání informací od dalších učitelů, návštěvu ve třídě, pomoc rodičů, komunikaci s obětí i agresorem, vystrašení účastníků, řešení s vedením školy a OSPOD.

Antonín se například vyjadřuje k řešení šikany na své škole následovně: „Chceme mluvit s oběma skupina, to znamená s těmi obětmi i s těmi agresory a po dohodě s paní doktorkou obvykle zveme rodinu a komunikujeme s rodinou. Zatím se nám nestalo, že bychom museli jít dál a řešit to třeba s OSPODEM.“ Karel je v řešení více radikální: „Já to dělám velmi jednoduše, já to předám policii, ať si to dořeší policie a oni to pak vrátí, tak to vyřeším nějakou domluvou nebo s rodičema se sejdu, vytvoříme nějaký úzus. Jakub si dává záležet na komunikaci: „takže jde o nějaký rozhovor s třídním učitelem, pak právě návštěva v té třídě, kolega si potom i jednotlivě zval i ty, kteří za tím měli stát a vlastně došlo i k nějakému rozhovoru s rodiči, kde jsem i já byl přítomen.“ Tomáš postupuje standardně: „Když už je šikana zjištěná, tak postupujeme podle stanovených standardů.

Specifickým tématem v procesu řešení šikany je jeho náročnost, konkrétně to, co je považováno za nejnáročnější. V rozhovorech byla právě část věnující se náročnosti řešení šikany z hlediska odpovědí nejvíce rozdílná. Respondenti zmiňovali především následující oblasti: správně vše pojmenovat a rozklíčovat, přesvědčit rodiče o pravdě, zabránit opakovaných ataků, rozeznat šikanu od jiných forem, získat pravdivé informace, zjistit, co je příčinou, být spravedlivý a empatický, dořešit šikanu do konce, nikomu neublížit a mluvit s rodiči agresorů.
Karel na věc pohlíží ze strany řešitele: „Nejtěžší je být spravedlivý a nikomu neublížit a dořešit to tak, abych s tím mohl spokojeně žít, že jsem nikomu neublížil a že jsem to udělal tak, jak se to udělat má. Vcítit se do toho a rozeznat, jestli to byla klukovina nebo šikana. Nebýt alibista, a přitom ale nikomu neublížit.“ Zdeněk uvedl, že: „Podle mě nejtěžší je se vůbec o ní dozvědět. Podle mě nejtěžší je ten stav toho, aby ty děti byly ochotný sdílet ty informace a aby ty případně ty jiný děti byly schopný si toho všímat a pomoct těm dětem. Takže vlastně úplně ten prapočátek toho, odhalit to.“

Monika opět shodně: „Nazvat věci pravým jménem, rodiče jsou nejvíc překvapený, co ty jejich děti dokážou. Asi nejtěžší je přesvědčit ty rodiče, že ten problém bývá často na obou stranách, a ne jen na té druhé straně, jak si ten rodič myslí. Často rodiče ty svoje děti dokonce ty děti problémové obhajujou, takže často ho vnímají jako samotnou oběť. Nicméně přiznat si, aby ten rodič si přiznal, že to jeho dítě třeba není takový, jak ho vnímá, to je asi to nejtěžší.“ Podle Terezy je nejtěžší: „Získat svědectví tý oběti a tu odvahu i těch rodičů, protože i z té naší malé zkušenosti byla realita taková, že ten kluk to vždycky zapřel, že je se bojí. A to samý rodiče.“

Závěr

Výskyt šikany se nějakým způsobem prokázal na každé škole a každý ředitel ji svým způsobem popsal. Zkušenost se šikanou je odvozena buď od pozice, ze které byla zažita nebo od doby, kdy byla zaznamenána. Co se týče pozice, může jít o učitele, ředitele nebo žáka a co se týče doby. U prevence záleží na tom, jak často je prováděna a kdo všechno se do prevence může zapojit, může jít o interní (např. školní psycholog) či externí subjekty (např. rodiče). Dále jsou důležité způsoby prevence, tedy metody, které mohou být buď obecné (mohou mít vliv i na šikanu; např. pozitivní klima) nebo konkrétní, které jsou přímo specificky na šikanu zaměřené (např. sociometrie). Do řešení mohou být zapojeny různé strany, které jsou z velké části podobné jako u prevence a způsoby řešení se taktéž mohou překrývat s těmi preventivními opatřeními. Při vyjadřování se k tomu, co je na řešení šikany nejnáročnější, vznikly tři podřadné pojmy. První je komunikace s určitými stranami (rodiče), cíl komunikace (přesvědčení) a získání informací o situaci pomocí komunikačních cest. Druhý je zvolení správného směru při řešení (správně pojmenovat, rozeznat šikanu, být spravedlivý, empatický apod.) a třetí je vyhnutí se (opakování situace či ublížení osobám). Šikanu jako takovou ovlivnilo i onemocnění Covid-19. Došlo ke snížení či zvýšení agrese, vzniku nebo prohloubení již dříve vzniklých patologických jevů a obecně ke změně chování, dodržování disciplíny a pravidel nebo dokonce nedošlo ke změně žádné.

Ředitelé vzájemně komentovali přístup ostatních ředitelů. Uvedli také, že ti, kteří tvrdí, že šikanu nemají, jsou buď neinformovaní nebo lžou. Šikana souvisí i s celkovým vzdělávacím systémem, o kterém někteří ředitelé nemají dobré mínění, má podle nich mezery a mělo by se na něm zapracovat. Zejména na přístupu pedagogické fakulty a přístupu k učitelům, kteří mohou být ne vždy dobře připravení na tuto roli. Zároveň na to učitel nemusí mít vhodnou povahu. Dále vnímají problém s nepedagogickým personálem, kterého je nedostatek a některou práci za ně musí vykonávat běžní učitelé, kteří nemají tolik času k dispozici, protože primárně učí. Uvedli, že také školám často chybí finance, ze kterých by případný potřebný personál zaplatily.

Autořky: Mgr. Zuzana Svobodová Ph.D. a Mgr. Kateřina Čížková

Zdroje

GRANNEHEIM, Ulla H., Britt-Marie LINDGREN a Berit LUNDMAN, 2017. Methodological challenges in qualitative content analysis: A discussion paper. Nurse education today. 56, 29-34.

KOLLEROVÁ, Lenka, Anna POSPÍŠILOVÁ a Pavlína JANOŠOVÁ. Šikanování na školách. Věda kolem nás [online]. Praha 5: Academia, 2020, (1), 15 [cit. 2021-09-15]. ISSN 2464-6245. Dostupné z: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/07/f49c2ce711f827d151...

Kvalita a efektivita vzdělávání a vzdělávací soustavy ve školním roce 2018/2019: Výroční zpráva České školní inspekce. Praha: Česká školní inspekce, Prosinec 2019. ISBN 978-80-88087-23-6.

Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. c2013-2021, 2016b-09-02 [cit. 2021-09-08]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/file/38988/

MONKS, Claire P., P.K. SMITH, Naylor P., Barter C., Ireland J.L. a Coyne I. Bullying in different contexts: Com-monalities, differences and the role of theory. Aggression and Violent Behavior. 2009, (14), 146-156.

MŠMT AKTUALIZUJE METODICKÝ POKYN K ŘEŠENÍ ŠIKANY VE ŠKOLÁCH. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha, c2013-2021, 2016b [cit. 2021-09-07]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/msmt-aktualizuje-metodicky-poky...

ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha: Portál, 1995. Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-049-9.
ŘÍČAN, Pavel a Pavlína JANOŠOVÁ. Jak na šikanu. Praha: Grada, 2010. Pro rodiče. ISBN 978-80-247-2991-6.

STRAUSS, Anselm L. a Juliet CORBIN. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Sdružení Podané ruce, 1999. SCAN. ISBN 80-85834-60-X.

SVOBODOVÁ, Lenka. Nenechte se šikanovat kolegou: mobbing – skrytá hrozba. Praha: Grada, 2008. Poradce pro praxi. ISBN 978-80-247-2474-4.

ŠVAŘÍČEK, Roman a Klára ŠEĎOVÁ. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0.