Radkin Honzák: Recenze publikace ETIKA pro dnešní svět. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2021, 170 stran, originál pochází z roku 2011.

Na počátcích křesťanské teologie, mezi různými pohledy na člověka panovala víceméně shoda, že půlku vlastností má od Boha a půlku od ďábla. Rozpor byl v tom, jak to zlo v nás ukryté řešit. Jedni se domnívali, že je lepší vymítat ďábla, jiní hlásali, že je třeba kultivovat božskou část, aby ďábel byl postupně vytlačen. Sadisti, kteří nikdy v žádném ušlechtilém hnutí nechyběli, popisovali hrůzy pekla, které čekají na hříšníky, zatímco ti moudří obraceli mysl nehříšníků stejně jako hříšníků k Bohu. Ten měl dokonce polepšené hříšníky raději než ty věčně spravedlivé. Etické soudy nabádající k páchání dobra ale vznikly už dávno předtím, ať to byla Etika Nikomachova od Aristotela, nebo Desatero přímo od Jahveho.

Joshua Greene definuje morálku, o kteréžto etické spisy pojednávají, jako psychologickou dohodu umožňující, aby hejno vesměs sobeckých jedinců mělo co největší užitek z toho, že je jim souzeno žít ve společenství, neboť jsme byli stvořeni jako sociální tvorové do houfu.

Z nejrůznějších sledování poslední doby vyplývá, že v jednání druhu Homo sapiens sapiens je méně geneticky vložených prvků dominance, než je mezi jeho blízkými příbuznými. Že tedy lidské společenství neobsahuje jádro krystalu budoucího hierarchické uspořádání, v němž by byly jasně vymezené sociální role a možnosti podle výšky umístění na sociálním žebříčku, ale že je daleko rovnostářštější. O to významnější pak jsou dohodnutá pravidla, jejich plnění a jejich vymahatelnost.

Na rozdíl od byzantského caropapismu, jenž se vyvinul posléze do „stranovlády“, byla v Evropě moc vládců vyvažována mocí církve. Budoucí císař Karel IV. byl v mládí peskován papežem za hejskovské oblékání a chování a jeho autoritě se nejen podřídil, ale jeho postoj nakonec internalizoval (viz sen o dauphinovi popsaný ve Vita Caroli). Křesťanské církve pak byly dohližejícími institucemi nad morálkou. Laskavost či krutost jejich dohledu závisela na počtu sadistů ve vedení.

Současně naplňovaly spirituální potřeby člověka. Byly to především každodenní modlitby a periodické bohoslužby, rituály začínající magickým obřadem vykuřování (připomeňme si ale, že kadidlo má mohutné antiseptické účinky) a různá shromáždění, pouti a procesí. Mystické zážitky svatých byly návodem ke koncentracím, relaxacím a imaginacím různého typu a můžem dodat, že extáze nebyly nikdy psychiatrií považovány za patologické změny vědomí. Epileptické záchvaty s vidinami naopak do psychopatologie a neurologických poruch patří.

Teorie „křesťanské pokory“ stejně jako pobídka, co nechceš, aby ti jíní činili, nečiň ty jim a jasné vymezení pozice mezi pýchou a přílišnou submisivitou zachycenou ve dvou Evangeliích dvěma základními Kristovými přikázáními: Milovati budeš Boha nade všechno a bližního svého jako sebe sama (ne víc, ne místo sebe), vymezovaly všem pochopitelný rámec etických požadavků. Když osvícenci zakázali Boha, ujal se morálky civilní sektor a teror, jejž nastolil Robespierre, měl být cestou ke společenství ctnostých. Mnohem větší úspěšnost co do počtu zabitých mělo radostné budování komunistické společnosti jako ideálního cíle a ráje na Zemi.

Idiotská představa, že člověk je vrcholem všeho a současně mírou všeho vedla především k sobectví, k uctívání vědy, jako zdroje moci a idolizace konzumu, v němž potřeby byly zaměněny za přání; a miska přání není nikdy plná. To vyvolává frustraci, která zase zvyšuje chamtivost, což vede k narůstajícímu neuspokojení.

Je otázkou, zda víra ve spravdedlnost je částečně krmena strachem z odplaty. Asi ano, podobně jako dodržovýní nepohodlných zdravotních doporučení je motivováno především strachem o zdraví a o život. Tak se zrodil argument, že bez absolutního Boha je každá lidská spravedlnost relativní. Proti němu stojí pseudomorálka ospravedlňující lidské jednání, které přináší prospěch jen a jen jeho tvůrci, a nikomu jinému, protože on je mírou všeho. Jak říká polské přísloví: Vzácných předků potomek často bývá holomek.

Spiritualita není totéž, co religiozita. Dalajláma přirovnává spiritualitu k vodě, kterou všichni potřebujeme a religiozitu k čaji, jenž může mít různé příchuti, vůně a další vlastnosti. Přesto většina společnosti tento rozdíl nevnímá a představa spirituality se kryje se svíčkovou bábou. Tahle mylná představa je posilována skutečností, že spiritualita především používá primárně církevní slovník. Český pokrokářský odpor k církvím, posléze následovaný v celém původně křesťanském společenství, není ničím jiným, než mindrákem z toho, že by mohla existovat jakákoliv vyšší pravda, než ta moje.

Věda a víra spolu prapůvodně vycházely velmi přátelsky, jejich rozvod přinesl vlastně teprve Galileův objev a neochota církevních představitelů jej akceptovat. Přestože fyzika pokročila až tam, že se s vírou opět začíná sbližovat, společenské vědomí to dosud na vědomí nevzalo. Výsledkem je existenciální filosofie s vykolíkovanou dálnicí k zoufalství.

Dalajlámova publikace se z tohoto marasmu snaží najít cestu zavedením pojmu: sekulární etika. Ta vychází z lidské přirozené náklonnosti k dobru (tedy Boží princip v člověku dle starých křesťanských teologů) a nepotřebuje k tomu žádnou náboženskou víru, která mnoha lidem z různých důvodů vadí. Zatímco ve všech náboženských systémech je nějaký systém odplaty, sekulární etika s ničím takovým nekalkuluje a staví na principech přináležitosti ke všemu živému, soucítění a nenásilí. Přitom ale nepředkládá principiálně jiné postoje, než věroučně založené etické principy. Jak by také mohla, když jde v zásadě o totéž, pouze bez náboženství a jeho další náplně.

Kniha má sedm kapitol shrnujících obecné principy a čtyři další částečně s konkrétními návody. Sekulární princip chápe autor v indickém, nikoliv evropském, pojetí a tam přináší pohled na celý svět, materiální i spirituální, pouze „odbožštěný“. Tohle slovo tedy pro něj nepostrádá duchovnost, která je implicitně nepřítomná v materialistickém západním chápání toho termínu. Naše společné lidství, jemuž je věnována druhá část textu, je považováno za něco podobného Kantovu imperativu. Sdílení se všemi je podhoubím, z něhož může vyrůst etické chování. Na cestě za štěstím se autor neodchyluje příliš od Komenského, který ve svém Labyrintu světa (stejně jako v ostatních labyrintech) nalézá štěstí ve vnitřním harmonickém uspořádání. Kapitola o soucitu je z mého hlediska koncepčně širší, než české slovo „soucit“ obnáší, protože požaduje také empatii, což je vcítění a je to přece jen něco jiného, než soucit. Část věnovaná důležitosti rozhodování zdůrazňuje účast racionální volby v dilematických situacích, o nichž etika hlavně pojednává. Etika v našem společně sdíleném světě je utopické přání o možném, dle mého názoru že zcela nereálném, protože dobrovolném, chování lidí v přeplňujícím se prostoru.

Čtyři kapitoly shrnující možné konkrétní postupy jsou velmi zajímavé, protože přinášejí praktické návody, co dělat, k růstu člověka a zlepšení jeho pocitů a z nich vycházejícího jednání ve světě. Jsou to praktické odpovědi na otázky, jak máme spirituialitu chápat a co pro její rozvoj dělat. Ať už jde o etickou bdělost, zacházení s emocemi, rozvíjení základních hodnot, nebo praktických návodů k meditaci.

Pro ty, kteří hledají spiritualitu a nejsou ochotní přijmout tisíciletími prověřené principy křesťanství, je knížka praktickým průvodcem a návodem, jak postupovat. Těm, kteří pracují více s dary ďábla, baví je moc, hedonie a konzum, se bude jevit směšnou. Pro dobře zakotvené, může být prostředkem, jak nabídnout cestu hledajícím.

MUDr. Radkin Honzák
psychiatr
Blog autora: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php