Někteří se naopak o dítě soudí, protože na ně „mají právo“ a naprosto nejsou ochotni připustit, že primární by mělo být právo dítěte. Měl jsem pacientku, jejíž bývalý manžel odvážel ob týden dvouletou dceru z Prahy do Ostravy, kdy bydlel na ubytovně s družkou. Holčička se začala počurávat a řvát ze spaní. Trvalo tři měsíce než s pomocí jednoho mého známého a ochotného právníka a ombudsmana se utrápené dítě mohlo vrátit matce.

Helénská kultura, na niž se tak ochotně odkazujeme, nám zanechala dva zatraceně rozdílné typy otce. Prvním je Odysseus, který se nechtěl zúčastnit trojské výpravy a simuloval šílenství, podobně jako za mého mládí a dospělosti činili žadatelé o modrou knížku. Když pro něj přišli Agamemnonovi verbíři, našli ho za pluhem orajícího písek a rozsévajícího do ní sůl¹. Odysseus byl mazaný, ale v poselstvu se našel ještě mazanější muž jménem Palamédés, který před orajícího položil jeho malého synka Telemacha. Odysseus se mu vyhnul, z čehož všichni usoudili, že je příčetný a do války musel.

Představa Odyssea jako lstivého chlapíka, který se z každé bryndy dokáže vylhat, je zjednodušená. Plnost Odysseovy osobnosti doplňuje skutečnost, že Moira², což byla bestie, že se jí i bohové báli, určila losem Odysseovi takovou míru strádání, kterou by žádný jiný smrtelník neunesl. Je tu tedy osudový závazek věčného těžkého břemene, jímž při nedostatku válečných příležitostí a námořních dobrodružství, je otcovství.

Opakem je Oidipův otec Laios. Ten měl učit syna sousedního krále jezdectví a místo toho ho sexuálně zneužíval. Za to ho jeho tatík proklel a součástí kletby bylo, že pokud bude mít Laios syna, že ten se stane zkázou celého rodu. Tak se Laios početí usilovně vyhýbal, až jednou jeho žena Iocasta vysadila antikoncepci a šup! Děťátko bylo na cestě.

Když se chlapec narodil, tatínek mu propíchal nožičky, svázal je řemenem a dal je sloužícímu, aby dítě pohodil v lese, kde je dravá zvěř roztrhá. To se však nestalo a dítěte se ujal sousední král Polybos, který mu dal jméno Oidipus (doslova zkratka pro oteklou nohu). Ve věku dospívání se mládenec ve věštírně dozvěděl, že bude zkázou svých rodičů, a protože o adopci ho neinformovali, považoval Polyba a jeho ženu za své rodiče. Aby ošálil věštbu, prchnul do světa.

Cestou se pohádal na křižovatce s nějakým dědkem a v eskalující hádce ho zabil. A netušil, že je to jeho biologický otec Laios. Když deklasoval sfingu, došel až do Théb, kde mladá královna Iocasta marně čekala návrat svého manžela. Ten se stále nevracel, mladý hrdina byl navíc fešák, a tak se vzali a měli několik dětí. A vůbec netušil, že je to jeho maminka; (musela ho mít za mlada, protože byla ještě velmi pěkná). Teď se pokrytečtí bohové začali demonstrativně otřásat hnusem, a přestože se do maléru dostal Oidipus stejně nevinně jako Pilát do Kréda, poslali na Théby mor, který měl pominout, až se morální kredit města normalizuje.

Sofokles svou hru Oidipus Rex pojal jako detektivku, která stojí za shlédnutí. Začíná od konce a soubor divadla se rozpomene na stařičkého herce, kterého z domova důchodců přivleče na jeviště, aby hrál toho sloužícího, který měl odnést dítě do lesa. Jak se tak příběh rozplétá, pravda vyjde najevo (tím je míněno na jeviště, ne však v samostatné postavě; pro tupější diváky stojí při jednom kraji scény chór, který děj propojuje a komentuje) a dostaví se následky. Iocasta se oběsí, Oidipus si vydloube oči, které neviděly, co měly vidět a doprovázen dcerou Antigonou odchází na dlouhou cestou končící smířením Oidipa poblíž Athén a jeho smrtí.

Jsou tu tedy dva klasické modely a dalším vzorem se může stát Zeus, který měl skutečně „dětí jako smetí“, přičemž se svou zákonitou manželkou, neobyčejně žárlivou a mstivou Hérou (neplést si s rodnou sestrou másla), měl jen tři, a to byli Árés, Héfaistos a Hébé. Hefaista nedokázal otec ochránit a krkavčí matka Héra ho pro jeho slabost a ošklivost svrhla z Olympu. Zachránily ho nymfy, které ho vyučily kovářskému řemeslu. Jeho manželkou byla Afrodita, která mu byla nevěrná s Áreem. Když je důmyslnou sítí chytil, sklidil od ostatních bohů posměch. Jeho osud je tak osudem deprivanta, navíc kulhavého. Miroslav Plzák³doporučuje nevstupovat do manželství se žárlivými a hašteřivými ženami. Rovněž ženám nedoporučuje manželství s erotomanem. Jsou tak vrchní Olympané ukázkou běžného manželství, ukázkou dotaženou do extrému na obou stranách. Měli štěstí, a my smůlu, že na Olympu nebyla manželská poradna; byli bychom měli plno kvalitního materiálu. Aby unikl žárlivé scéně, porodil si Zeus bohyni moudrosti, Palas Athénu, sám; nechal ji vyskočit z vlastní hlavy. Je to jediný uváděný porod muže, neví se jen, zda měl porodní bolesti v hlavě.

Pohled z druhé strany nabízí Marcus Aurelius⁴: U svého otce vídal jsem vlídnost, ale i neoblomné setrvání na každém zrale uváženém rozhodnutí; také lhostejnost k takzvaným poctám a zálibu i houževnatost v práci. … Své přátele si dokázal zachovat a jeho náklonnost k nim nebyla nikdy vrtkavá ani zaslepená. Za všech okolností si stačil sám a vždycky býval v dobré míře. Myslil daleko do budoucna a předem pamatoval na každou maličkost, ale neokázale. Odmítal ovace a všeliké lichocení, ustavičně bděl nad potřebami říše, omezoval veřejná vydání a dobře snášel i výtky v těchto a podobných věcech. Vzhledem ke kvalitě osobnosti autora těchto řádek, jsem přesvědčen, že je to pravda.

Abychom Homérovi nekřivdili, upozorňuje nás Luigi Zoja na jeden pozitivní příklad, a to Paridova bratra Hectora z Iliady. Jak známo, dobrák vždycky ostrouhá, a tak se o tomto hrdinovi nic zvláštního neví, ačkoliv byl příkladem vzorného, ba přímo vzorového otce, přitom současně také vlastence. Po návratu z boje se Hector obrací k trojským ženám a dodává jim naděje a odvahy. Odmítne nabídnutá spočinutí a úkryt v hradbách Troje a nepřestává myslet na její obranu. Pak hledá svou ženu a synka. Když je najde, dítě se poleká jeho brnění a přilby. Hector tedy přilbu s chocholem odloží a vezme syna do náručí a co je typicky otcovské gesto, vyzdvihne ho do výšky⁵. A zatímco až dosud epos velebil vždy pouze minulost, Hector zde poruší zákony epiky a volá: „Zeve i ostatní bozi, dovolte, aby tento můj syn stejně jak já byl hvězdou v národě trojském, stejně byl mocný a mohutně v Iliu vládl, ať kdos popoví leckdy: Ten v mnohém je lepší než otec!“
V době, kdy se bojovalo jen o čest a slávu, bojuje Hector i o své děti.
Luigi Zoja

Hector nakonec padl v souboji s Achillem, který se zachoval hnusně; Navzdory slibu o důstojném pohřbení poraženého Hectorovo tělo přivázal ke svému vozu, tahal je kolem hradeb a pak je pohodil psům a supům na pospas. Nakonec se nechal uprosit a uplatit a tělo vydal Priamovi, Hectorovu otci. Nicméně podle řeckých zákonů spáchal hybris, což je nepřípustné překročení etických pravidel. Na scénu proto přichází Nemesis v podobě smrtícího Paridova šípu, který bůh Apollón nasměroval do Achilleovy paty, jediného jeho zranitelného místa.

Hector ve světě antického Řecka působí až judaisticko-křesťanským pohledem na rodinu. Zakládá model patriarchální rodiny s otcem, který je současně člen rodiny a současně bojovník s nepřátelským světem. Zoja⁶k tomu dodává: Otcové, vlastně synové kultury a dějin, jednoho dne sjednali úmluvu o zodpovědnosti vůči ženám a dětem. Tato odpovědnost neměla instinktivní základ, bylo nutné se jí učit a v průběhu sebevýchovy ji stále vštěpovat do individuální psyché. Dodržování této povinnosti je ohroženo nejen zvenčí případným úpadkem kultury, ale také duševními silami, které otce svádějí zpět k nezájmu.
„Případný úpadek kultury“ jasně vidíme a úpadek otcovství rovněž.

Autor: Radkin Honzák

¹Tenhle způsob jarního setí jsem viděl jako kluk u dědečka na malých polích, kdy do pluhu býval zapřažen nejčastěji vůl s kroužkem v nose (piercing?) a oráč rozhazoval do vyryté brázdy zrní, které měl ve velkém klokaním vaku na břiše.
²V Odysseových dobách byla Moira jedna, posléze se ztrojnásobila a Klótó předla nit života, Lachesis ji soukala a Atropé ji v pravý čas přestřihla.
³Plzák M: Klíč k výběru partnera pro manželství. Opakovaná citace
⁴Marcus Aurelius: Hovory k sobě. Svoboda, Praha, 1975
⁵V učebnici nonverbální komunikace, Jurgen Ruesch, Weldon Kees: Nonverbal Communication. University of California Press, 1956, je dvojice fotografií, jak rodiče ukazují malému dítěti svět. Zatímco matka se sehne na úroveň dítěte, otec dítě zvedne na svou úroveň. Jak vyplývá z Iliady a dnešní běžné zkušenosti, někdy i výš.
⁶Zoja L: Soumrak otců. Opakovaná citace