Transformations in the Czech Prison System within the Restorative Paradigm: From Retribution to the Healing of Relationships

Abstrakt: Předložený článek se zabývá analýzou vývoje českého vězeňství s primárním zaměřením na postupnou integraci principů restorativní justice do systému výkonu trestu odnětí svobody. Text reflektuje paradigmatický posun od retributivního pojetí trestu k přístupům akcentujícím náhradu újmy, odpovědnost pachatele a hojení narušených sociálních vazeb. Skrze syntézu aktuálních poznatků zkoumá článek limity současného systému, vliv restorativních programů na bezpečnost věznic a postoje české veřejnosti k alternativním způsobům řešení kriminality. Zvláštní pozornost je věnována teoretickým východiskům determinismu a etopedickým aspektům resocializace v kontextu moderní trestní politiky.
Klíčová slova: Etopedie, resocializace, restorativní justice, trestní politika, veřejné mínění, vězeňství

Abstract: The present article analyzes the development of the Czech prison system, focusing primarily on the gradual integration of restorative justice principles into the execution of prison sentences. The text reflects the paradigmatic shift from a retributive conception of punishment towards approaches emphasizing reparation, offender accountability, and the healing of fractured social ties. Through a synthesis of current findings, the article examines the limits of the current system, the impact of restorative programs on dynamic prison security, and the attitudes of the Czech public toward alternative methods of addressing crime. Special attention is given to the theoretical foundations of determinism and the ethopedic aspects of resocialization within the context of modern penal policy.
Key words: Special education, resocialization, restorative justice, criminal policy, public opinion, prison system

Úvod

Transformace českého vězeňství v posledních desetiletích odráží širší celoevropské tendence, které se snaží reagovat na vyčerpanost tradičních retributivních modelů trestání. Zatímco historický výkaz vězeňských systémů byl definován izolací a represí, současný odborný diskurs v oblasti etopedie a penologie se stále znatelněji přiklání k restorativnímu paradigmatu. Restorativní justice nepředstavuje pouze technickou alternativu k hlavnímu líčení, nýbrž hlubokou koncepční změnu, která do středu zájmu staví oběť a její potřeby, namísto abstraktního porušení státní normy.

Aktuálnost tohoto tématu podtrhuje dlouhodobá snaha o snížení míry recidivy a humanizaci vězeňského prostředí, což jsou cíle, kterých se pomocí pouhé izolace pachatelů nedaří dosahovat. Zavedení restorativních prvků do vězeňské praxe vyžaduje nejen legislativní změny, ale především proměnu myšlení personálu a širší veřejnosti.

Cílem tohoto textu je syntetizovat poznatky o vývoji českého vězeňství v kontextu restorativní justice a zhodnotit potenciál jejího uplatnění v českém sociokulturním prostředí. Text vychází z předpokladu, že trestný čin je v první řadě narušením interpersonálních vztahů, nikoliv pouze konfliktem mezi pachatelem a státem. Autor se v následujících kapitolách zaměří na historické proměny vězeňských režimů, filozofická východiska trestu a praktické dopady restorativních programů na stabilitu vězeňského systému. Metodologicky práce spoléhá na syntézu odborných zdrojů, které reflektují jak kriminologické, tak etopedické aspekty dané problematiky.

Historický vývoj a odklon od represivního modelu

Současná podoba českého vězeňství prochází fází reflexe, která se snaží překonat tradiční pojetí trestu jako pouhé odplaty. Zatímco historicky byl vězeňský systém vnímán primárně skrze optiku retributivní justice, kde hlavní roli hraje izolace pachatele a naplnění litery zákona, moderní trendy v etopedii a kriminologii akcentují potřebu obnovy narušených sociálních vazeb. Restorativní justice v tomto ohledu nepředstavuje pouze alternativní procesní postup, nýbrž hlubokou změnu vnímání trestného činu – ten již není chápán jen jako porušení právní normy, ale jako poškození konkrétních osob a komunit (Strémy a Griger, 2020).

Kořeny českého vězeňství, formované v rámci rakousko-uherského a později československého právního prostoru, byly dlouho ukotveny v teorii „spravedlivé odplaty“. Věznice sloužily jako místa, kde měl odsouzený v obtížných podmínkách splácet svůj dluh společnosti skrze izolaci a sterotypní režim (Paníček, 1970, cit. dle Strémy a Griger, 2020). Zlom přinesl zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, který zavedl systém diferenciace a položil základy pro převýchovné snahy, i když stále v mantinelech tehdejší ideologie.

Po roce 1989 došlo k postupné humanizaci vězeňství. Represe jako jediný cíl trestu začala ustupovat konceptu resocializace, který vychází z přesvědčení, že izolace od společnosti nemůže být efektivním přípravným prostředkem pro návrat do ní. Ambicí moderního systému se stalo sblížení vězeňského režimu s podmínkami běžného života, aby se minimalizovaly negativní dopady prizonizace¹. Restorativní myšlenky se však do českého prostředí začaly výrazněji infiltrovat až v posledním desetiletí, kdy se pozornost obrátila k oběti trestného činu, jejíž potřeby byly v retributivním systému často marginalizovány (Juras, Urbanová a Novák, 2023).

Analýza systémové (ne)efektivity skrze měřitelné ukazatele

Dosavadní diskuse o klesající funkčnosti českého vězeňství se často opírá o kvalitativní pozorování, avšak empirická data tento trend potvrzují s vysokou mírou naléhavosti. Hlavním indikátorem neefektivity zůstává míra recidivy, která se v České republice dlouhodobě pohybuje kolem hranice 70 % (Vězeňská služba ČR, 2023). V komparaci s průměrem Evropské unie, kde se tato hodnota u progresivních systémů pohybuje mezi 20–30 %, vykazuje tuzemský model chronickou neschopnost plnit resocializační funkci.

Dalším měřitelným ukazatelem je index vězněnosti. Zatímco průměr západní Evropy činí přibližně 80 vězňů na 100 000 obyvatel, v České republice je tato hodnota více než dvojnásobná, přičemž aktuálně dosahuje přibližně 180–190 osob (ICPR, 2023). Tato data nesignalizují vyšší míru kriminality, nýbrž rigiditu trestní politiky a nadužívání nepodmíněných trestů odnětí svobody u bagatelní trestné činnosti. Ekonomická náročnost tohoto stavu je přitom neudržitelná; průměrné denní náklady na jednoho vězně převyšují 1 500 Kč, aniž by tato investice vedla k prokazatelnému zvýšení bezpečnosti společnosti skrze nápravu pachatele.

Teoretická východiska restorativní justice

Základní paradigma restorativní justice stojí na třech pilířích: újmě, závazku a zapojení. Na rozdíl od klasického trestního práva, které se ptá, jaký zákon byl porušen a jaký trest má následovat, restorativní přístup zkoumá, kdo byl poškozen, jaké jsou potřeby zasažených a kdo má povinnost tuto újmu napravit (Zehr, 2002, cit. dle Strémy a Griger, 2020). Trestný čin je zde vnímán jako narušení rovnováhy mezi lidmi.

Zhou (2025) poukazuje na to, že kompatibilita restorativní a retributivní justice není absolutní a závisí na fázi trestního řízení. Zatímco ve fázi nalézací (soudní) může docházet ke kolizi s právy obviněného, jako je právo na mlčení či presumpce neviny, v postpenitenciární fázi a během samotného výkonu trestu se tyto dva přístupy mohou efektivně doplňovat. Restorativní programy ve věznicích totiž umožňují pachateli převzít aktivní odpovědnost za své jednání, což je psychologicky mnohem náročnější proces než pouhé pasivní podrobení se trestu (Strémy a Griger, 2020).

Implementace restorativních prvků v českém vězeňství

V českém kontextu je rozvoj restorativní praxe úzce spjat s činností Probační a mediační služby (PMS) a Institutu pro restorativní justici. Strategie restorativní justice pro Českou republiku z roku 2021 definuje jasné cíle pro integraci těchto postupů do všech stupňů trestního procesu. Mezi nejvýznamnější aktivity patří programy typu „Building Bridges“ (Budování mostů), které zprostředkovávají moderovaná setkání mezi oběťmi a pachateli, kteří se vzájemně neznají. Tato setkání umožňují pachatelům nahlédnout na reálné důsledky své trestné činnosti skrze prožitky obětí, což bývá silným impulsem k nápravě (Juras, Urbanová a Novák, 2023).

Dalším příkladem je projekt „Křehká šance“, který se zaměřuje na práci s pachateli násilné trestné činnosti a jejich přípravu na bezpečný návrat do komunity. Významným prvkem je zde tzv. Victim Impact Training, tedy trénink zaměřený na uvědomění si dopadů trestného činu na oběť. Zdá se, že tyto programy mají potenciál snižovat recidivu, neboť pachateli neposkytují pouze formální převýchovu, ale vedou jej k vnitřní transformaci a pochopení etického rozměru jeho selhání (Strémy a Griger, 2020).

Veřejné mínění jako faktor legitimity

Úspěch restorativního hnutí v České republice je podmíněn společenskou akceptací. Výzkumy naznačují, že podpora restorativních myšlenek mezi českou veřejností je poměrně vysoká a přímo souvisí s mírou informovanosti o těchto možnostech (Juras, Urbanová a Novák, 2023). Veřejnost vnímá restorativní justici jako smysluplnou zejména u méně závažné kriminality, u mladistvých pachatelů nebo u osob, u nichž je patrná upřímná snaha o nápravu.

Zajímavým zjištěním je, že respondenti často upřednostňují náhradu škody a omluvu oběti před samotným uvězněním, pokud je zaručeno, že pachatel svou odpovědnost naplní. Existuje však určitá hranice u závažných násilných trestných činů, kde retributivní složka trestu zůstává v očích veřejnosti stěžejní (Juras, Urbanová a Novák, 2023). To potvrzuje i Zhou (2025), která uvádí, že u nejzávažnějších činů by restorativní justice měla sloužit spíše jako doplněk klasického trestu, nikoli jako jeho úplná náhrada, aby nebyl ohrožen veřejný zájem na bezpečnosti a odrazující funkce práva.

Limity a výzvy restorativního vězeňství

Navzdory pozitivním trendům naráží zavádění restorativní justice v českém vězeňství na několik bariér. První z nich je institucionální setrvačnost a nedostatečné personální kapacity pro realizaci náročných terapeutických a mediačních programů. Restorativní práce vyžaduje specifické dovednosti a čas, který je v přeplněných věznicích vzácným zdrojem.

Dále je nutné řešit otázku dobrovolnosti. Zhou (2025) zdůrazňuje, že jakýkoli nátlak na pachatele, aby se účastnil restorativního procesu, zbavuje tento akt jeho léčebného charakteru a degraduje jej na další formu trestu. Autentická omluva a přijetí odpovědnosti nemohou být vynuceny, mají-li vést k trvalé změně postojů. Stejně tak musí být chráněna oběť, aby nedocházelo k její sekundární viktimizaci během procesu vyjednávání (Zhou, 2025).

Specifickou oblastí, která se restorativním snahám vymyká, je zabezpečovací detence. Jak uvádí odborné diskuse v sousedním Slovensku, u osob trpících duševní poruchou, které spáchaly závažné činy, se těžiště přesouvá od trestání k léčbě a izolaci v zájmu ochrany společnosti (Jůzl, 2023). I zde však lze hledat prvky lidskosti a respektu k důstojnosti, které jsou s restorativním duchem slučitelné.

Perspektivy „restorativní věznice“

Koncept restorativní věznice představuje vizi, kde celý režim zařízení směřuje k nápravě vztahů. Nejde jen o izolované programy, ale o celkovou atmosféru, která podporuje dynamickou bezpečnost – tedy bezpečnost založenou na kvalitních vztazích mezi personálem a vězni a na řešení konfliktů skrze dialog, nikoli pouze skrze represi (Strémy a Griger, 2020).

Budoucí vývoj českého vězeňství bude pravděpodobně směřovat k užšímu propojení vězeňské služby, PMS a neziskového sektoru. Cílem je vytvořit kontinuální řetězec péče, který začíná již v přípravném řízení, pokračuje během výkonu trestu a vrcholí asistovaným návratem odsouzeného na svobodu. Integrace restorativních principů do tohoto řetězce nabízí cestu, jak snížit společenské náklady na kriminalitu a zároveň poskytnout obětem satisfakci, kterou jim samotné uvěznění pachatele málokdy přinese.

Možnosti mezinárodní inspirace a socio-kulturní limity

Při hledání optimálního směru pro českou penologii se jako nejúspěšnější jeví skandinávský model, konkrétně norský koncept normálnosti (principle of normality). Tento systém je postaven na předpokladu, že samotným trestem je pouze omezení svobody, nikoli podmínky výkonu trestu, které by měly co nejvíce odpovídat životu v majoritní společnosti (Høidal a Hanssen, 2023). Přenos tohoto modelu do českého prostředí však naráží na specifické socio-kulturní bariéry.

Nicméně česká společnost je historicky zatížena posttotalitním dědictvím, které vnímá vězení primárně jako nástroj represe a retribuce. Existuje zde silná veřejná poptávka po přísném trestání, což se odráží v politické neochotě k radikálnějším reformám. Na rozdíl od vysoké míry sociální koheze a důvěry v instituce, která charakterizuje Norsko či Dánsko, se v České republice projevuje vyšší míra skepticismu vůči alternativním metodám práce s pachateli. Proto se jako schůdnější cesta jeví adaptace rakouského či německého modelu. Tyto systémy, vycházející z podobné kontinentální právní tradice, dokázaly efektivně integrovat prvky restorativní justice, posílit roli probace a diverzifikovat vězeňská zařízení na menší, komunitně orientované jednotky, aniž by došlo k narušení pocitu bezpečí veřejnosti.

Jinými slovy Norsko představuje ideový a hodnotový cíl (vize), zatímco rakousko-německý model poskytuje proveditelný metodický rámec (struktura), který je lépe slučitelný s českou právní architekturou a společenským nastavením.

Návrhy na strukturální změny v českém vězeňství

Aby systém přestal vykazovat klesající funkčnost, je nezbytné transformovat jej z čistě represivního na rehabilitační. Navrhované změny by se měly zaměřit na tři klíčové oblasti:

• Diverzifikace trestání: Je nezbytné legislativně podpořit ukládání alternativních trestů (peněžité tresty, domácí vězení) u prvotrestaných osob a nenásilných deliktů. Současný stav, kdy jsou věznice plněny osobami s kumulovanými dluhy či drobnými majetkovými delikty, pouze prohlubuje jejich sociální exkluzi.
• Humanizace a regionalizace vězeňských zařízení: Cílem by mělo být opuštění konceptu velkokapacitních věznic pro stovky odsouzených. Inspirací může být model otevřených věznic (např. Jiřice), které prokazatelně snižují napětí a připravují jedince na plynulý přechod do civilního života. Menší zařízení s rodinným typem ubytování umožňují individuální etopedickou intervenci, která je v masových ubytovnách nerealizovatelná. V poslední době ovšem vidíme spíše opak – centrální ženská věznice ve Světlé nad Sázavou se rekonstruuje a dále rozšiřuje.
• Posílení postpenitenciární péče: Kritickým bodem českého systému je okamžik propuštění, kdy odsouzený často čelí dluhové pasti a ztrátě sociálních vazeb. Nabízí se vytvoření integrovaného systému spolupráce mezi Vězeňskou službou, Probační a mediační službou a neziskovým sektorem, který by garantoval asistenci v prvních šesti měsících po propuštění. První pokus již byl realizován skrze Probační dům v Písku.

Bez těchto systémových změn zůstane české vězeňství pouze nákladným mechanismem pro dočasnou izolaci pachatelů, který však generuje další kriminalitu namísto toho, aby ji pomáhal eliminovat.

Závěr

Syntéza poznatků o vývoji českého vězeňství v relaci k restorativní justici naznačuje, že se nacházíme v období kritického přehodnocování smyslu trestu. Ukazuje se, že tradiční model vězení jako izolované instituce, která pachatele pouze pasivně „uskladňuje“, je z hlediska dlouhodobé společenské bezpečnosti neudržitelný. Restorativní justice v tomto směru nabízí spolehlivý rámec pro aktivní resocializaci, která pachatele nutí konfrontovat se s reálnými následky svého jednání. Jak zdůrazňuje Zhou (2025), kompatibilita restorativního a retributivního přístupu je v post-penitenciární fázi klíčová, neboť umožňuje vyvážit potřebu spravedlivé odplaty s imperativem nápravy vztahů.

Z etopedického hlediska je nezbytné vnímat restorativní programy jako prostředek k posílení vnitřní odpovědnosti odsouzených. Pilotní programy prokázaly, že moderovaný dialog může být účinnějším nástrojem změny postojů než prostá disciplinace. Přesto nelze opomíjet limity, které vyvstávají v souvislosti se závažnou kriminalitou a postoji veřejnosti. Juras, Urbanová a Novák (2023) potvrzují, že česká společnost je k restoraci nakloněna především u méně závažných činů a prvopachatelů. To naznačuje potřebu citlivé implementace, která nebude vnímána jako oslabení autority zákona, ale jako jeho etické prohloubení.

Diskuse o determinismu a svobodné vůli, kterou v kontextu detence otevírá Jůzl (2023), navíc připomíná, že hranice mezi trestem a léčbou je často nezřetelná. Pokud přijmeme myšlenku, že řada delikventů je k činu determinována nepříznivými sociálními či psychickými faktory, stává se restorativní péče nikoliv milosrdenstvím, ale logickým vyústěním snahy o stabilizaci společenského systému. Budoucí směřování českého vězeňství by se proto mělo orientovat na rozvoj konceptu „restorativní věznice“, kde je bezpečnost založena na kvalitě vztahů a kde je výkon trestu přípravou na skutečný návrat do komunity.

Implikace pro praxi jsou zjevné: je zapotřebí posílit personální kapacity věznic o odborníky schopné vést restorativní procesy a zároveň edukovat veřejnost o jejich významu. Restorativní justice není popřením viny, ale její transformací v konstruktivní závazek. Pouze skrze takto pojatý systém může české vězeňství přestat být pouhým místem trestu a stát se prostorem pro skutečnou změnu lidského chování.

Autor: Bc. Jan Brychta, Ed.D.
Autor působí jako vychovatel na Domově mládeže Hotelové školy v Poděbradech. Absolvoval studium vychovatelství, resocializační a penitenciární pedagogiky a managementu vzdělávacích institucí. Aktuálně se vzdělává v sociální práci. Profesně se zabývá poruchami chování adolescentů.

Seznam bibliografických odkazů

HØIDAL, N. a N. HANSSEN. (2023) The Norwegian Prison System: Halden Prison and Beyond. New York: Routledge. DOI: 10.4324/9781003195887.

ICPR. (2023) World Prison Brief: Czech Republic. [online]. In Institute for Crime & Justice Policy Research. Dostupné z: https://www.prisonstudies.org. [citováno 05. 04. 2026].

JURAS, A., URBANOVÁ, M. a NOVÁK, J. (2023) Restorativní justice pohledem české veřejnosti, In Právník, 162(8), p. 713–729.

JŮZL, M. (2023) Netrestat, ale léčit, In Prohuman. [Online] Dostupné z: https://www.prohuman.sk/socialna-praca/netrestat-ale-lecit. [citováno 20. 03. 2026].

STRÉMY, T. a GRIGER, J. (2020) Influence of Restorative Justice on Prison System, In Godišnjak Fakulteta bezbednosti, p. 41–58. DOI: 10.5937/fb_godisnjak0-29099.

VĚZEŇSKÁ SLUŽBA ČESKÉ REPUBLIKY. (2023). Statistická ročenka 2022. Praha: Generální ředitelství Vězeňské služby ČR.

ZHOU, S. (2025) Analysis of whether restorative justice and criminal justice are incompatible justice paradigms, In Contemporary Justice Review, 28(1), p. 1–12. DOI: 10.1080/10282580.2025.2465434.

¹Prizonizace je proces postupné adaptace jedince na specifické prostředí věznice, během něhož si osvojuje tamní neformální normy, hodnoty a vzorce chování, což mu sice usnadňuje přežití v instituci, ale zároveň mu to často komplikuje následný návrat do běžné společnosti.