Úvod

Medzi typické črty súčasnej spoločnosti patrí rýchle zväčšovanie priepasti medzi bohatými a chudobnými. Mnohé rodiny nachádzajúce sa v stave hmotnej alebo sociálnej núdze prežívajú pocit straty zmyslu života. Osamelé matky s deťmi, viacpočetné rodiny, vdovy s malými deťmi, dlhodobo nezamestnaní sú často deprimovaní a strácajú pocit vlastnej hodnoty.

Před třiceti roky jsem četl velice hezkou práci sledující, jak lidé vnímají názvy dvou nemocí, které po svém nástupu, hubily lidi skoro stejně. Pomocí zajímavé metody (moc hezká hračka: Osgoodův sémantický diferenciál) badatelé porovnávali slova „infarkt“ a „rakovina“. Mluvím o době pro některé současníky již vzdálené a připomínám, že první vrchol úmrtí byl stejný: po pěti letech u obou chorob.

Zatímco „infarkt“, zřejmě díky prvním úspěchům invazivních kardiologických metod, byl tehdy hodnocen velmi benevolentně, pojem „rakovina“ byl zatížen hrůzou, děsem a odporem. Dnes umírá daleko víc lidí na nemoci oběhové soustavy než na novotvary a slovo rakovina bylo zbaveno své iracionální aury a stalo se běžným pojmem. Především též díky (tady je ta předpona namístě) četným autobiografickým publikacím o osobních zkušenostech, které sňaly tabu z této oblasti.

Ilustrácia: akad. mal. Veronika Lučeničová Gabčová PhD.

Analysis of methods of helping families in material and social need through the activities of the civil association Lighthouse of Hope

Abstrakt: Príspevok predstavuje činnosť občianskeho združenia Maják nádeje, ktoré pomáha rodinám v hmotnej a sociálnej núdzi. V príspevku podrobne analyzujeme možnosti pomoci rodinám v núdzi, a to ako priame metódy, tak aj aktivity zamerané na verejnosť.
Kľúčové slová: Chudoba. Rodiny v núdzi. Maják nádeje. Sociálna exklúzia. Sociálna pomoc.

Abstract: The article presents the activities of the civil association Lighthouse of Hope, which helps families in material and social need. In this article, we analyze in detail the possibilities of helping families in need, both direct methods and activities aimed at the public.
Key words: Poverty. Families in need. Lighthouse of Hope. Social exclusion. Social help.

Dňa 20. júna si každoročne pripomíname Svetový deň utečencov a utečeniek. Inak tomu nebude ani tento rok (so špeciálnym zreteľom na vnútorne presídlené osoby), hoci sa aktivity nielen slovenských mimovládok k tejto príležitosti presunuli pre globálnu pandémiu koronavírusu do online priestoru.

Prognózy a štatistiky, ktoré sme si vypočuli na štvrtkovom webinári našej Platformy rozvojových organizácií – Ambrela k téme ‚Utečenectvo uprostred klimatickej krízy’, boli znepokojivé. Do roku 2050 môžu byť pre prírodou či človekom zapríčinené katastrofy v pohybe ďalšie stovky miliónov migrujúcich, resp. skôr utekajúcich ľudí.

Ve druhé polovině minulého století sjezdil transkulturální psychiatr Ari Kiev svět doslova křížem krážem a všude, bez ohledu na jakékoliv podmínky (etnické, ekonomické, geografické, sociální či náboženské) našel 1 % lidí trpících schizofrenií a 6,5 % lidí trpících těžkou depresí, které se tehdy říkalo melancholie.

Neurotické poruchy, které byly středem zájmu dalších transkulturálně zaměřených psychiatrů, označil za folklor. To byla opravdu pestrá směs; u nás hysterie, v Asii třeba koro a v Grónsku windigo, na Haiti spells a také tam byly zombie.

K těžkým depresím musíme přičíst i část těch lehčích, jakož i těch, kterým se tehdy říkalo reaktivní a byly pokládány za důsledek životních událostí. Když to podle posledních platných klasifikačních systémů dáme všechno do jednoho pytle označeného jako „velká depresivní porucha“ (F32) v různé intenzitě, dá nám to prevalenci kolem 16 %, což převedeno do lidské řeči znamená, že každý osmý člověk se alespoň jednou za život setká s depresí, která by si zasluhovala odbornou péči. Ne vždy se ale tak stane.

MSDL – monitorovací systém dávky liekov

Centrum sociálnych služieb SIBÍRKA pre deti a dospelých je prvým zariadením na Slovensku a v EÚ a okolitých štátoch (Maďarsko, Česká republika, Poľsko, Rakúsko), ktoré začalo využívať nový inovatívny princíp dávkovania liekov pre svojich klientov. Tento pilotný projekt MSDL bol spustený v Centre sociálnych služieb SIBÍRKA v Bratislave v októbri 2019. CENTRUM poskytuje sociálne služby pre 40 klientov.

Deň Afriky, v minulosti známy skôr ako Deň oslobodenia afrických krajín, je stanovený na dátum výročia založenia Africkej únie (25. mája 1963). Oslavuje sa nielen na africkom kontinente, ale po celom svete. Na Slovensku si tento deň pripomíname pozitívnymi príkladmi – projektmi rozvojovej spolupráce členských organizácií Ambrely.

Pri príležitosti Dňa Afriky generálny tajomník OSN, António Guterres, vo svojom posolstve uviedol, že pandémia koronavírusu môže výrazne spomaliť pokrok, ktorý by africkým krajinám umožnil naplniť ciele trvalo udržateľného rozvoja (tzv. SDGs), ako aj rozvojové ciele, stanovené v Agende Africkej únie.

Stále doležité slovenské sociálne a zdravotnícke projekty v Keni

Kdo to odskáče, když se kšeft s lidmi zvrtne? To zboží! Protože se zkazí....

Koncentrační tábory vznikly na základě myšlenky o ušlechtilé rase, které všechny ostatní musí sloužit. Daleko větší svinstvo můžeme shlédnout například v Kyjevě, kde na základě ušlechtilé myšlenky o nároku na dítě zprostředkovaném pronájmem dělohy, neboli surogátním mateřstvím. Dámám, které nemohou mít děti, nebo si těhotenstvím nehodlají kazit postavu, kariéru či život, ale dítě jako komodita do jejichž života patří, pronajmou svou dělohu chudá děvčata z chudých zemí. U nás se za to také některé osoby braly! Je to vynikající kšeft. Řekl bych, že výnosnější než prostituce a množírny pejsků.
Bohužel zde neumím/nemohu publikovat odkaz v původní podobě, jde ale o 20 fotografií z tohoto týdne z britského The Guardian, které najdete zde https://apple.news/AECmVaOaaTdynbjI8sagE8g a vyhledáte asi osmou fotografii zachycující velký sál plný novorozeneckých postýlek, v nichž se nachází něco přes sto kojenců vržených do světa surogátními matkami, které o ně už nemají zájem, protože byly zaplaceny jen do porodu, který se zdařil. Pak už nic nemusí a taky nedělají. Objednavatelky blokované koronavirem (snad) nafasují po karanténní době parciálně deprivované dítě, které si tu zátěž ponese celý život. Nebo usoudí, že jim ten malér nestojí za to a nechají je na pospas děcáku.

Na región Blízkeho východu a problémy utečencov, utečeniek sa Anna Hruboňová zameriavala už počas štúdia. Cez rozvojové dobrovoľníctvo v Libanone sa jej naskytla príležitosť na tieto témy nahliadnuť z inej, osobnejšej perspektívy. Šesť mesiacov (až do nástupu korona-krízy) pôsobila na projekte hostiteľskej organizácie ADRA Libanon, zameranom na prácu so sýrskymi komunitami v Bejrúte. Jej pobyt však bol poznačený hneď niekoľkými kritickými situáciami a výzvami. Napriek tomu by sa do terénu rada vrátila.

Libanon je malá, no krásna a pohostinná krajina

Slovenský dobrovoľník, Martin Pavelka, po roku práce s vnútorne presídlenými ľuďmi v Gruzínsku odišiel tentoraz do Turecka. Tam sa venuje aktivitám, ktoré majú napomôcť utečeneckej (prevažne sýrskej) komunite k začleneniu sa do spoločnosti. V nacionalistickom Turecku sú až štyri milióny utečencov a utečeniek, no počet organizácií, ktoré s nimi pracujú, je žalostne nízky a ich efektivita otázna. Martinova hostiteľská organizácia Small projects Istanbul je svetlou výnimkou. V dôsledku korona-krízy však musí pretaviť vzdelávacie aktivity do online podoby, pričom čelí viacerým výzvam.

Martin Pavelka pred sídlom svojej hostiteľskej organizácie Small Projects Istanbul

Předmluva k tomuto vydání.

Před léty jsem četl strhující reklamu na román pro ženy nazvaný Magdin osud. Stálo tam: Osud Magdy – sirotka, která po velikých strastech v Evropě a nesmírném utrpení v Africe konečně spočine v náruči milovaného přítele z dětství. K dostání u všech knihkupců, cena 16 korun.

Mohu říci, že osud textu, který teď držíte v ruce, je neméně pohnutý. Bylo, nebylo, jedno renomované nakladatelství si u mě objednalo knížku, která by byla jakýmsi průvodcem nemocných, něco v tom smyslu, jak správně stonat, co vše lze během chorobného putování našim zdravotnictvím potkat a jak se k tomu správně postavit.

Jestliže knihy mají své osudy, jak nás poučil Terentian Maur, mají je i další jsoucna. Ani ta, jimiž se intenzivně zabýváme, se jim nevyhnou. Nepočestná choroba syfilis byla k označení hanebností sousedních národů jmenována tu nemocí španělskou, tu francouzskou, tu zase jinou, jak se to komu hodilo do krámu. Dodnes každý pacient pohovoří s pýchou o chorobách svého srdce (ještě lépe, srdíčka), naopak zakrývá cudně špatný stav své prostaty. Ani se nepochlubí, že když si v hostinci Na růžku stěžoval, že má nadýmání, dostal tuto radu: když na něj máte, tak si dýmejte! Je málo mužů, kteří jsou ochotni nechat zasadit svůj úspěšně vypuzený močový kámen do zlatého prstenu a věnovat tento skvost dámě svého srdce, jak to učinil hrdina Maupassantovy povídky. Také ho to stálo život. Když dívka mrštila na ulici darem směrem ke kanálu, sklátila ho na místě mrtvice, dnes by to byla cévní mozková příhoda, nicméně s týmž výsledkem.

S pacienty je to ještě komplikovanější, protože kromě toho, že jsou nositeli počestných či nectných chorob, jsou majiteli nejrůznějších osobností, které jsou nemocí často dále změněny v neprospěch svých nositelů. Kdysi jsme s Michalem Andělem a Vláďou Brodanem podnikli studii¹ zaměřenou na to, kteří pacienti jsou kolegyním, kolegům a sestřičkám příjemní a s kterými by se jim dobře pracovalo. Sestry ještě připustily úzkost a jistou nekázeň, ale doktoři a doktorky viděli své optimální pacienty asi jako ideální partnery na strávení příjemného sobotního večera (to ani tehdy nebylo v televizi nic, na co by se dalo koukat).

Co se týče sociálního uznání, je na tom tato negativní emoce mnohem lépe než její teta závist, protože mnozí (a není jich málo) ji pokládají za projev upřímné lásky, kterýmžto vztahem určitě není. Je daleko víc projevem majetnických pocitů, které „cosi“ ohrožuje, nebo alespoň zneklidňuje. Je to směs osobní nejistoty, strachu, vzteku a závisti, že rival by mohl dostat to, co patří mně, nebo by mi mělo bezvýhradně patřit. Je to sice emoce sociální, protože člověk žárlí na vztah¹, komplikuje ji však vlastnický postoj, který je převážně materiální. Přesto ji někteří psychologové považují za prvek posilující sociální svazky, pokud probíhá v společensky i fakticky přiměřené intenzitě.

Foto: Peter Senko (2020)

Medicína ve svých východiscích vesměs zůstává na filosofických předpokladech z konce 17. století a člověka stále vnímá jako „rozumný stroj“, což velice vyhovuje farmaceutickým firmám k vytváření zisků, pacientům odmítajícím pro své zdraví něco podniknout (dejte mi prášky a dejte mi pokoj!) a též pohodlnosti myšlení nás všech, pro které zavádění nových kategorií představuje komplikace. Biopsychosociální model je zatracován jako nevědecký eklekticismus bez pozitivistického zakotvení, aniž by tito kritici přiznali, že o skutečném chodu organismu vědí velmi málo.

Kde se vzala, tu se vzala,
v dobách, kdy byl jury věk,
zjevila se amygdala
a přinesla strach a vztek.

Jurou není myšlen zdatný chlapík, ale druhohorní období, kdy se před 250 miliony roků (+/-35) let ve čtvrtek odpoledne objevili dinosauři, jejich mozek obsahoval tohle jádro, které rozpoznávalo a řídilo dvě emoce: strach a vztek. Pak ještě znalo tři povely: útoč, prchej a ztuhni!

Po nějaké době dinosauři vymřeli a na jejich místo nastoupili savci, jejichž mozek byl už podstatně větší, zdatnější a vládnul také větším množstvím emocí; můžeme říci, že co se týče těchto stavů, primáti a mnoho dalších se od nás příliš neliší. Čím se liší člověk, je skutečnost, že mu narostla mozková kůra, hlavně vpředu, která umí myslet, předvídat a rozhodovat.

Ilustrácia: Samuel Senko