máj
23
2019
Bavlna, kdysi označována jako bílé zlato, nyní se o ní mluví spíše jako o prokletí Uzbekistánu. Ukazuje se, že jde o velmi komplikovány případ závislosti na něčem, co je příčinou a řešením rozvojových deficitů v tomto asijském státě. Jaké jsou sociální a lidskoprávní důsledky pěstování této monokultury?
Historie pěstování bavlníku sahá do 19. století, kdy současná teritoria Uzbekistánu byla částečně obsazena ruským impériem. S nástupem průmyslové revoluce poptávka po bavlně, jakožto klíčové surovině pro výrobu textilií, stoupala v industrializujících se zemích. V ruském impériu textilní průmysl patřil mezi nejvíce rozvinuté typy průmyslu. V plánech ruského cara bylo založit na území Turkestánu rozsáhlé plantáže bavlny, aby se impérium stalo nezávislým na dodávkách ze Spojených států. Tyto plány byly však narušené první světovou válkou, kdy došlo k zániku říše a vzniku Sovětského svazu.
Se vznikem Uzbecké sovětské socialistické republiky v roce 1924 byl položen začátek proměny bývalého Bucharského emirátu do hlavního zdroje bavlny pro celý Sovětský svaz. Samotný proces kolektivizace, tj. nedobrovolného slučování bývalých soukromých zemědělců do družstev, neprobíhal hladce a až teprve ve třicátých letech dvacátého století byl konsolidován. Před nástupem komunistického režimu bavlna se pěstovala pouze v oblasti Ferganského údolí.
Forced cotton harvesting in Uzbekistan - photo HRW