Nic není tak zodpovědné za staré dobré časy jako špatná paměť.
Anatol France

Sloni si pamatují člověka, který jim ublížil a potkají-li ho po letech, umějí mu to oplatit. Při čtení Iluze pameti od Julie Shaw¹ mě napadlo, že to může být tím, že vzpomínku nezatíží šumem, že si ji totiž nikdy nevypravují. Ale může to být všechno jinak, jak už to na světě bývá.

Co všechno bylo příčinou, že se po dvaceti letech vzbudily zlé vzpomínky Eileen Franklinové, takže ohlásila, že její otec zavraždil v roce 1969 její kamarádku, těžko už dnes dohledáme. Její otec byl odsouzen, protože porota svědkyni uvěřila², mezi psychology, fyziology a psychoterapeuty ale vypukla debata, která vyvolala vlnu experimentů hledajících odpověď na otázky týkající se možností lidské paměti, zejména pak její spolehlivosti.

Vědci záhy zjistili, že lidská paměť je nejen krutě nespolehlivá, co se týká prožitých skutečností, ale že ji lze ošidit tak, že je do ní možno vložit vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly. A nemusí to být jen nevinné události, ale třeba fakt, že někdo ve své pubertě spáchal loupež, pro kterou měl vážné oplétačky s policií a se soudy.

Tyhle experimenty začaly v devadesátých létech napřed nevinně. Badatelé zašli za rodiči pokusné osoby, které bylo v té době něco mezi 20 a 30 roky a dozvěděli se o některých pravděpodobně emočně silněji obsazených prožitcích z doby, kdy jejich subjektu bylo pét až šest let. například návštěva ZOO, cirkusu, výlet parníkem, aj. Pak k těmto autentickým událostem přidali jednu smyšlenou, o tom jak se jejich pokusný subjekt před Vánoci ztratil v obchodním domě. Subjekt jim pak týden po týdnu opakoval, co vše si vybavil, detailů přibývalo a jistota rostla, a když se dozvěděl, že se jedna vzpomínka nezakládá na pravdě, často nevolil správně při jejím určení. Když byl obchodní dům označen jako falsum, hájil ho se vší energií. Skoro jak náš pan prezident neexistující Peroutkův článek o gentlemanu Hitlerovi.

Od devadesátých let vyšlo několik zajímavých knih věnovaných tomuto tématu^3,4,5, zde probíraná publikace je dílem britské forenzní psycholožky vydaná v loňském roce v Londýně. Věnuje se od základů fyziologie (kalpainy a priony při tvoření paměťové stopy, proč prášky na spaní zhoršují paměť) až po modely a pokusy ze sociální psychologie (konformita se skupinou), hlavně tomu, nakolik se můžeme či nemůžeme spolehnout na svou paměť, nakolik nám naše minulost patří tak, jak na ni vzpomínáme a nakolik je lepší si pro jistotu úplně všechno zapisovat.

Je třeba uvést, že pohled na mechanismy paměti prostřednictvím tak zvaného zdravého rozumu, je zcela zcestný, že mozek pracuje zcela jinak než počítač, než fotoaparát, dokonce jinak než kopírka. Představa, že paměť je jakási stabilní entita, je mylná. Od samého začátku, kdy si ukládáme zlomky reality ne podle důležitosti, ale hlavně podle emočního klíče a také podle toho, co stačíme (nebo nestačíme) z reality zachytit a v jaké kvalitě. Vysoký stupeň emočního nabuzení může způsobit „přivlastnění si“ vzpomínky, jak ukazuje opakovaně citovaný případ elitního novináře Briana Williamse⁶, který se za války v Iráku ocitl ve svých představách a pozdějším líčení v zasaženém vrtulníku, ačkoliv letěl ve zcela jiném.

Shoda dnes panuje o tom, že je nemožné vybavit si paměťové stopy z prvních let života, tedy vzpomínky z porodnice a podobné, a to prakticky po celé preverbální údobí. Na věk do šesti let pak připadá několik emočně zabarvených zážitků. Neznamená to, že děti si nepamatují, ale to, že po několikerém „prostříhání“ (pruning) mozkových struktur je většina předchozích zápisů, které by nás svým množstvím a nepodstatností zahlcovaly, zrušena. Pamatovat si vše je totiž neobyčejně nevýhodné, jak dokládají příklady lidí trpících hypermnézií. Ty nás současně informují, že paměť není jedna, protože navzdory tomu, že si postižení pamatují, co dělali 8. června před pěti roky, zapomínají údaje o telefonních číslech, termínech úkolů a další podstatné věci běžného života.

Zákonitě vyvstává otázka, nakolik je spolehlivé rozpomínání při dynamické psychoterapii, jak reálné jsou vzpomínky a jak nás ovlivňují v prožívání a v jednání vzpomínky nepravé a zcela chybné. V těchto souvislostech autorka zabrousila až k hypnóze, na kterou nevěří, protože jí nikdy nepodlehla. Navzdory anulování tohoto jevu, hypnóza existuje. To, že u někoho nezabírá, není argument. Co ale rozhodně nefunguje, je učení ve spánku.

Nepolehlivost paměti zjišťujeme nejen s postupem času, ale také bezprostředně, například při identifikaci osob, tím více, čím více si myslíme, že si ji upevňujeme slovním připomínáním. To naopak její přesnost snižuje. Tahle vlastnost přináší praktické problémy při identifikaci podezřelých osob, a že došlo opakovaně k záměnám, dokládá nejen autorka. Hlavní roli – kromě nepřesnosti paměti – zde hraje afektivní složka.

Čas všude ryje nehtem zlým, jak nás ujišťuje básník a jeho působení se projevuje na paměťové stopě i tehdy, jedná-li se o zážitky ze silně obsazené emoční kategorie typu: kde jste byli 11. září 2001? Ty, podobně jako traumatické zážitky s následky posttraumatické poruchy evokují téma dissociace, které autorka bere jako ekvivalent depersonalizace, což neodpovídá našemu pojetí těchto dvou termínů. Její kritika léčebných postupů při posttraumatické poruše je oprávněná u části nemocných – u větší části naopak současná léčba opakováním události, která vyvolala nadhraniční stres, je užitečné.

Většinou svoji paměť přeceňujeme, to mohu podepsat a proto je velice výhodné potřebné věci si zapisovat (HOSIPA IKSITOP – známá zkratka úsloví: HO... SI Pamatují, I Když SI TO Píšu), nebo používat mou oblíbenou metodu mnemotechnických pomůcek. Pak je biflování mnohem bezpečnější konzervací, než ukládání dat do elektronických extenzí našich kognitivních funkcí, které však ve skutečnosti tyto funkce utlumují. Stejně tak jako snaha dělat pět věcí najednou, čemuž se módně říká multitasking.

Kniha je užitečnou a dobře napsanou osvětovou a demýtizační publikací, překlad je až na drobnosti dobrý (běžné užívání anglických termínů v textu, což je ale standardní zlozvyk dnešní doby odkoukaný od nanynek z módní policie). Co bych ještě někdy někde rád četl, by byla problematika komemorativní paměti (představa, že naše aktuální reakce na emoční stav vyvolaný vzpomínkou, je tou pravou paměťovou stopou), velmi by mě zajímaly další názory na evoluční význam falešných vzpomínek, včetně doporučení, jak s nimi nakládat zejména v psychoterapii a potom také hypotézy, kam se ukládají paměťové stopy z prvních dvou let života, z doby, kdy se vytváří připoutávací vazba mezi novorozencem-kojencem-batoletem a matkou, která je odpovědná za to, jak bezpečně se bude jedinec cítit sám se sebou a mezi ostatními lidmi, nebo kolik psychopatických nebo neurotických rysů si z tohoto období odnese⁷.

Autor: MUDr. Radkin Honzák, CSc.