Obyvatelstvo starodávného Kurdistánu, horské krajiny ležící na jihovýchodě Turecka, zahrnující také severní oblasti Iráku, Íránu a Sýrie v poslední době poměrně hlasitě usiluje o vlastní stát. Loni na podzim proběhlo v iráckém Kurdistánu referendum o nezávislosti. Přineslo referendum zlepšení či zhoršení jejich postavení v Iráku? A kdo se postavil na jejich stranu?

Označení Kurdistán je pouze geografické pojmenování území, na kterém Kurdové žijí. Tato oblast je téměř 400 tisíc km2 velká (asi 5x větší než Česká republika) a žije zde více než 30 milionů Kurdů. V tomto článku se zaměříme na irácké Kurdy, kteří tvoří jednu pětinu irácké populace žijící především na severu země.

Status autonomní jednotky v demokratickém Iráku

Iráčtí Kurdové, kteří i přes velmi bouřlivý vývoj na konci 20. století, mají dnes v Iráku poměrně dobré postavení. Dokládá to i fakt, že kurdský sever byl donedávna nejrozvinutější částí země, zatímco jižní a centrální části čelily občanské válce a ekonomické stagnaci. Irácký Kurdistán spravuje od voleb v roce 1992 samosprávný orgán – Kurdská regionální vláda. Od přijetí nové irácké ústavy na podzim 2005 získal Kurdistán status autonomní jednotky v demokratickém, federálním Iráku.

Loni na podzim proběhlo v iráckém Kurdistánu referendum o nezávislosti. Jejich autonomie na Iráku je spor, který trvá od samotného počátku vzniku tohoto celku v 16. století, tehdy ještě pod nadvládou Perské a následně Osmanské říše. Na počátku 20. století se objevila první reálná možnost na vznik nezávislého Kurdistánu. Vznik samostatného státu slibovala mírová smlouva na konci první světové války. Bohužel, k jejímu naplnění nikdy nedošlo, a to zejména kvůli politice Turecka.

Od doby vzniku nezávislého Iráku docházelo k postupnému zhoršování vztahů Kurdů s ústřední iráckou vládou v Bagdádu. I přes nepokoje, které v některých chvílích přerostly v občanské války, neustále probíhala mírová jednání. Jejich výsledkem bylo uznání dvojnárodnostího charakteru Iráku v roce 1966. V roce 1970 došlo k oficiálnímu uznání kurdské národnosti a Kurdům byla také slíbena jejich jazyková i politická práva a kurdská samospráva v jejich oblastech.

Přesidlováni kurdského obyvatelstva

Ani tato dohoda však nevedla k ukončení bojů. Irácká vláda ostřelovala kurdské vesnice. Kurdové na to reagovali obnovením guerillové války, kterou irácká armáda neměla šanci vyhrát. Severní části země tak nikdy neměla plně pod svou kontrolu. Proto se vláda uchýlila k jiné taktice. Začali úmyslně měnit složení obyvatelstva oblastí, kde měli Kurdové většinu. Začalo tak období arabizace kurdských území, přesidlováni kurdského obyvatelstva. To vše vyvrcholilo za vlády Saddáma Husajna, který na Kurdy “poslal” svého bratrance Alího, jenž proslul používáním chemických zbraní. Chemické útoky si vyžádaly v roce 1988 až 200 000 obětí. Další miliony Kurdů byly deportovány a stovky tisíc uprchly do emigrace. Kvůli této genocidě je tento muž dnes známý jako “Chemický Alí”.

Konec století byl pro Kurdy velmi dynamický. Roku 1991 do kurdsko-iráckého konfliktu zasáhly Velká Británie a Spojené státy a pomohly ochránit kurdské území před iráckou tyranií. Následoval vznik Kurdské regionální vlády. Je to období budícího se kurdského nacionalismu, počátek obchodu s ropou, ale také doba, kdy proběhla bratrovražedná občanská válka mezi Kurdy samotnými. Mezi lety 1993 a 1998 se odehrál střet mezi dvěma soupeřícími politickými stranami. Až OSN s USA pomohly vyjednat příměří.
Od přelomu tisíciletí pozorujeme v oblasti postupnou stabilizaci. Existovala svobodná média a zisky z ropy zajišťovaly docela kvalitní život pro občany.

Příprava Kurdů na referendum, nezávislost a tzv. Kexit

Byli to právě Kurdové, kteří pomohli v roce 2003 anglo-americké alianci svrhnout režim Saddáma Husajna a vytvořit demokratickou iráckou ústavu. V kurdském regionu proběhly volby. Prezidentem se stal Masoud Barzání, syn legendárního bojovníka za nezávislost 20. století, a také proběhlo neoficiální referendum za nezávislost. V této době ale Kurdové plně využívali „výhod patu“. Díky tomu, že zůstávali součástí Iráku a uznávali jeho svrchovanost, získávali mezinárodní pomoc, která jim pomohla postupně budovat jejich legitimitu. Takže výsledky tohoto neoficiálního referenda nebraly vůdčí elity v potaz.

Vše se změnilo v roce 2014, kdy už i hlava státu prohlásila, že jsou Kurdové na referendum připraveni. Mluvili o jejich “přirozeném právu”, že je nezávislost ten správný krok, jelikož je Irák v rozpadu. Bohužel to byla zrovna doba růstu Islámského státu v Sýrii a Levantě a kurdské bojové jednotky zvané Pešmerga, byly dlouhou dobu jediné schopné síly v Iráku, které dokázaly nájezdům bojovníků čelit. A proto bylo referendum odloženo.

K uskutečnění došlo až 25. 9. 2017. Výsledky referenda byly zcela jasné. Pro nezávislost, tzv. kexit, se vyslovilo 92,73 % lidí, účast byla téměř 78 %. Hlasovalo se nejen na území autonomní oblasti, ale i ve sporných oblastech Iráku kontrolovaných Kurdy (př. Kirkúk, který i přes mohutnou arabizaci pokládají Kurdové za svůj a jsou zde jedny z největších nalezišť ropy v celém Iráku).

Ekonomická blokáda a zablokování vývozu kurdské ropy

Sousedé iráckého Kurdistánu – Írán, Turecko a Sýrie, na jejichž území žijí velké kurdské menšiny, se obávají, že vyhlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu povzbudí jejich Kurdy k boji za nezávislost. Už před samotným referendem Irák, Turecko a Írán vyhlásily jednotný postup, jako ekonomickou blokádu území a přítomnost svých vojsk na hranicích.

Irácká vláda požadovala okamžité zrušení výsledků referenda, které považují za protiústavní. Byla zavedena nejen ekonomické blokáda, ale došlo ke zrušení přímého leteckého spojení na území Kurdistánu a také k zablokování vývozu kurdské ropy.

Mezinárodní společenství se ke kurdské otázce postavilo poměrně jednotně. Evropská unie, Spojené státy i Rusko podporují jednotný a celistvý Irák. Jediným podporovatelem kurdské separace je Izrael.

Několikaletý proces plný vyjednávání

Kritici tvrdí, že současný prezident Barzání, kterému skončilo druhé funkční období již v roce 2015, si snažil upevnit referendem svou moc. Jeho strana díky korupčním skandálům a celkové ekonomické stagnaci regionu, ztrácela podporu veřejnosti. Také je možné, že to mělo posloužit jako páka na iráckou vládu.

I přes všechny negativní zprávy, Kurdové zdůrazňují, že výsledkem referenda nebude nová hranice ani okamžité získání nezávislosti, že to nebude okamžitý děj, ale několikaletý proces plný vyjednávání. I když Kurdové nabídli zmrazení výsledků referenda, tak se začala 13. října irácká armáda přesouvat. Bagdád dal Kurdům ultimátum o stažení jejich vojsk z území, které Kurdové ovládají od osvobození od radikálů a které není pod jejich samosprávou. Kurdové vyzvali Irák k dialogu a požadavky odmítli. Irák reagoval téměř okamžitě. Ve dnech 15. a 16. října proběhla „blesková válka“ a irácká armáda dobila území Kirkúku a vyhnala odsud kurdskou Pešmergu.

Irácká armáda pak dále pokračovala na území ovládaném Kurdy. Kurdové se vzdali většiny sporných území a vše vyvrcholilo 1. listopadu abdikací Masouda Barzáního z funkce prezidenta. Po pěti týdnech bojů od vyhlášení výsledků referenda, jsou naděje na zlepšení kurdského postavení v Iráku na určitou dobu zmrazeny.

Dilema: Sebeurčení národa vs suverenita státu

V současné době, dle posledních zpráv, zažívá Kurdistán ekonomický kolaps. Obecně převládá názor, že Kurdové nebyli a nejsou na nezávislost připraveni. Za prvé by bylo nutné diversifikovat ekonomiku, která je plně závislá na ropném průmyslu. Za druhé urovnat vnitropolitické spory mezi soupeřícími kurdskými stranami a zaměřit se na jednotný Kurdistán. A za třetí by se měl urovnat vztah mezi Kurdskou regionální vládou a iráckou centrální vládou. Protože jejich neschopnost se domluvit, vedla právě k tomuto stavu.

Důležité je si uvědomit, že velkou neznámou jsou dvě práva, která v našem systému existují a celou situaci komplikují. Každý národ má právo na své sebeurčení. Tato myšlenka, pocházející z 19. století, je pořád jednou z nejproblematičtějších částí mezinárodních vztahů, jelikož je to protiklad suverenity států. Ten hájí územní celistvost existujících celků a neporušitelnost jejich hranic. Tato obtížná otázka, toto dilema, komplikuje mezinárodní vztahy a její řešení je zatím v nedohlednu.
Na závěr uvedeme výrok, teď už bývalého prezidenta Barzáního, který nedávno prohlásil: „Vyzývám všechny strany, ať se vrátí k logice a moudrosti a k řešení problémů vyjednáváním a ať si vzpomenou na to, kdo osvobodil předminulý rok Mosul ze spárů Islámského státu.“

Autorka textu: Miluše Koštialiková,
studentka Katedry rozvojových a environmentálních studií PřF UP v Olomouci