Abstrakt: Sociální práce s ohroženým dítětem vyžaduje zvláštní pozornost z hlediska etiky. Příspěvek se zaměřuje na praktické otázky v oblasti práce s ohroženým dítětem. Práce se zabývá dilematy, se kterými se setkávají pomáhající profesionálové pracující s dětmi a mládeží v otázce poskytování informací o ohroženém dítěti. Každý z těchto profesionálů se někdy setkal s otázkou, komu a jaké poskytnout informace. Příspěvek se zabývá legislativním vymezením a osobními etickými otázkami.
Dítě má v právním systému zvláštní postavení, jsou zvláště zohledňována jeho práva a ochrana. Jak uvádí Špeciánová (2005, s. 3), je povinností státu poskytovat ochranu dětem, chránit jejich zdravý vývoj a právem chráněné zájmy. To vyplývá z řady norem ústavního a mezinárodního charakteru. Ve svém příspěvku bych se chtěla zaměřit na to, jaké informace je vhodné a nutné v souvislosti s dětmi poskytovat a jakých institucí se informace o ohroženém dítěti týkají.

Role orgánů sociálně-právní ochrany dětí

Důležitými subjekty v práci s dětmi - kterými myslíme děti do 18 let věku - jsou orgány sociálně-právní ochrany (dále SPO). Soustavu orgánů sociálně-právní ochrany tvoří krajské úřady a kraje, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, obecní úřady a obce, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí a dále fyzické a právnické osoby na základě pověření k výkonu sociálně-právní ochrany. Sociálně-právní ochrana dětí byla vymezena zákonem č. 359/1999 Sb. Mezi hlavní oblasti sociálně-právní ochrany dětí patří prevence narušení příznivého vývoje dítěte, opatření na ochranu dětí v krizových situacích, zprostředkování osvojení a pěstounské péče, sledování vývoje dětí žijících v náhradní rodinné péči nebo v péči ústavních zařízení a v neposlední řadě je to také ochrana dětí před sociálně patologickými jevy. Tento zákon významně podporuje spolupráci s dalšími institucemi. Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí mají také obce s rozšířenou působností za povinnost zřídit jako zvláštní orgán obce komisi pro sociálně-právní ochranu dětí, složenou z členů obecních zastupitelstev a fyzických osob, které spolupůsobí při sociálně-právní ochraně dětí, zejména pedagogických pracovníků, psychologů, zdravotnických pracovníků, občanských sdružení, církví a jiných právnických nebo fyzických osob. (Zákon č. 359/1999 Sb.)

Předním hlediskem zákona o SPO je zájem a blaho dítěte. V § 6 zákona o SPO je určeno, na které děti se sociálně-právní ochrana zaměřuje. Jsou to zejména děti: jejichž rodiče zemřeli, nebo si neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, a nebo nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti. Dále jsou to děti, které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, a nebo které vedou zahálčivý nebo nemravný život, a nebo které se opakovaně dopouští útěků. Jsou to také děti, na kterých byl spáchán trestný čin, nebo děti, které jsou opakovaně umisťovány do zařízení zajišťujících nepřetržitou péči o děti nebo jejich umístění v takových zařízeních trvá déle než 6 měsíců. Sociálně-právní ochrana se také zaměřuje na děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami, a nebo které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů. Na všechny tyto děti se zaměřuje sociálně-právní ochrana, pokud výše uvedené skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují jejich vývoj nebo jsou anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí. (Krausová, Novotná, 2006, s. 160-161)

Z dikce zákona o sociálně-právní ochraně jasně vyplývá povinnost dalších institucí poskytovat informace orgánům vykonávajícím toto ochranu. Dle zákona o SPO musí profesionál, pracující s dětmi kontaktovat orgán sociálně-právní ochrany příslušné obce s rozšířenou působností v určitých situacích. Tuto povinnost určuje § 10 zákona o SPO (Krausová, Novotná, 2006, s. 163), který doslova říká: „…státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti jsou povinny oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v § 6 odst. 1 (pozn. aut.: viz výše), a to bez zbytečného odkladu po tom, co se o takové skutečnosti dozví…“.

Pokud by tato povinnost nebyla splněna, dopustí se výše uvedené instituce či fyzická osoba jako pověřená osoba přestupku dle § 59 zákona o SPO a hrozí uložení pokuty až do výše 50 000,- Kč.

V žádném případě se nelze dovolávat povinnosti zachovat mlčenlivost ze strany výše uvedených institucí.

Příklad z praxe:
Šestnáctiletá Monika se svěřila v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež terénní pracovnici, že ve škole je obětí šikanování ze strany spolužáků. Začalo to zabavováním svačiny, později peněz, nepřiměřené chování ze strany spolužáků se vystupňovalo opakovanými fyzickými útoky. Monika se radila s terénní pracovnicí, chtěla utéct z domova, aby do školy nemusela. Nechtěla však celou věc nahlásit policii, bála se že se vše pouze zhorší. Spolužáci nakonec Moniku napadli tak, že skončila s lehkým otřesem mozku v nemocnici, celou záležitost již řešila na popud nemocnice policie. V průběhu dalšího šetření Monika uvedla, že se s celou záležitostí již svěřila sociální pracovnici, která se hájila tím, že na základě standardů nízkoprahových zařízení pro děti a mládež hájila zájem klientky a nechtěla narušit důvěrnost sdělené informace a její pocit bezpečí v daném zařízení.

Z hlediska výkonu sociálně-právní ochrany dětí jsou to právě orgány SPO, které shromažďují a hodnotí informace o vývoji dítěte, o jeho životní situaci a na základě těchto informací by pracovníci SPO měli využívat přiměřená opatření. Pracovníci SPO jsou však povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se při provádění sociálně-právní ochrany dětí nebo v přímé souvislosti s tím seznámili. Zákon o SPO uvádí výjimky, povinná mlčenlivost je prolomena například ve vztahu k soudu, orgánům činným v trestním řízení, správním úřadům, či probační a mediační službě. Povinnost zachovávat mlčenlivost trvá i po skončení pracovního poměru zaměstnance orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a to bez časového omezení. (Špeciánová, 2005, s. 27)

Poskytování informací na základě trestních předpisů - oznamovací povinnost

Důležité vymezení, kdy je potřeba jednat ve prospěch dítěte, tedy poskytnut informace a to i proti jeho vůli, najdeme v Trestním zákoníku, hovoříme pak o tzv. „oznamovací povinnosti“. To znamená, že musíme překazit nebo oznámit, pokud se dovíme, že někdo připravuje, páchá nebo spáchal určitý trestný čin. Výčet těchto trestných činů je uveden v Trestním zákoníku (Trestní zákoník, 2009) v §367 a §368. V případech dětí se můžeme nejčastěji v praxi setkat s povinností překazit níže uvedené trestné činy (§ 367 TrZ), které pachatel připravuje nebo páchá:

• nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů,
• týrání svěřené osoby,
• vraždy,
• loupeže,
• znásilnění,
• pohlavního zneužívání,
• krádeže, způsobí-li tímto činem škodu velkého rozsahu.

Překazit trestný čin lze i jeho včasným oznámením státnímu zástupci nebo policii. (Trestní zákoník, 2009)

Povinnost oznámit trestný čin (§ 368 TrZ) bez odkladu státnímu zástupci nebo policii máme v případě, pokud se dovíme, že někdo spáchal například trestné činy (Trestní zákoník, 2009):

• padělání a pozměňování peněz,
• týrání svěřené osoby,
• vraždy.

Trestných činů, na které se vztahuje oznamovací povinnost je v Trestním zákoníku uvedeno více. Vybrala jsem takové trestné činy, kterými mohou být ohroženy děti, buď jako oběti nebo jako pachatelé trestného činu. Vycházím tak i ze zkušenosti, kdy o uvedených trestných činech páchaných na dětech či páchaných dětmi věděla osoba z jejich blízkého okolí a správně nezasáhla – tedy čin nepřekazila či neoznámila. Tento člověk pak může být sám potrestán odnětím svobody až na tři léta.

Příklady z praxe:
Čtrnáctiletou Radku poměrně pravidelně pohlavně zneužíval a znásilňoval druh její matky. Vše se odehrávalo v hustě obydlené bytové zástavbě, v době, kdy matka Radky byla v práci. V průběhu vyšetřování se zjistilo, že sousedé ve více případech slyšeli Radčino volání o pomoc, zvuk zápasu a křik, věděli také, že otčím vždy zesílí hudbu, aby její křik přehlušil. Jako vysvětlení, proč Radce nepomohli a celou věc alespoň nenahlásili na policii, odpověděli, že Radčin otčím je takový divný člověk a že se ho báli, protože by se jim chtěl určitě pomstít…
Řediteli školy hrozilo trestní stíhání, protože se dozvěděl od rodičů, že jeden z jeho podřízených pohlavně zneužívá malé chlapce. Ředitel řešil situaci propuštěním zaměstnance, čímž vystavil do podobného nebezpečí další chlapce, kteří by mohli být zneužiti.

Není málo případů, kdy profesionálové pracující s dětmi nevědí jak postupovat. Lze pochopit, že obrátit se na policii a případně svědčit na policii či u soudu, vyžaduje určitou občanskou statečnost. Jednou z možností v těchto případech je obrátit se na orgán sociálně-právní ochrany, který je v každé obci s rozšířenou působností (pověřené výkonem státní správy), a který podá trestní oznámení.

Příklad dobré praxe:
V rámci terapeutické práce s patnáctiletou Jiřinou se sociální pracovnice dozvěděla o jejím pohlavním zneužívání v dětství. Přiměla rodiče Jiřiny, aby kontaktovali orgán sociálně-právní ochrany dětí (déle OSPOD) příslušné obce, přesto však OSPOD zároveň vyrozuměla sama. OSPOD podal trestní oznámení na policii a v průběhu vyšetřování se zjistilo, že pohlavní zneužívání bylo dlouhodobé a stejný člověk pohlavně zneužíval ještě dvě další dosud nezletilé děti. U Jiřiny soudní znalec shledal trvalé následky v podobě posttraumatické stresové poruchy.

Zákonem č. 218/ 2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže stanovena spolupráce orgánů činných v trestním řízení s orgány sociálně-právní ochrany dětí. Je zde také stanoven rozsah zákazu zveřejňování informací. Obecně je dán zákaz jakýkoliv způsobem zveřejnit informaci, ve které je uvedeno jméno, příjmení mladistvého nebo která obsahuje informace, které by umožnily mladistvého identifikovat, pokud zákon výslovně neuvádí jinak. (Špeciánová, 2005, s. 68) Tento zákaz se netýká pochopitelně spolupráce s orgány SPO. Opět platí, že poskytnutí veškerých dostupných informací o dítěti, získaných v rámci trestního řízení, je důležité pro pracovníky SPO, aby mohli kvalifikovaně s dítětem pracovat.

Role dalších institucí v poskytování informací týkajících se dítěte

Pojmy týmová práce a multidisciplinární spolupráce jsou zmiňovány v poslední době v souvislosti s moderní sociální prací. Multidisciplinární tým je založen na myšlence spolupráce specialistů a koordinace postupu. Nejedná se o hierarchický systém, zástupci jednotlivých profesí do týmu vnášejí specifické dovednosti a spolupracují s dalšími institucemi i s osobami náležejícími do klientovy sociální sítě. (Matoušek, Koláčková, Kodymová et al., 2005) V praxi se ukázala potřeba ještě těsnější multidisciplinární spolupráce v řešení konkrétních případů, které řešilo najednou více subjektů (například OSPOD, policie, středisko výchovné péče, škola, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež). Z této potřeby vznikla snaha o různé formy multidisciplinární spolupráce, jako jsou například různé multidisciplinární týmy, formy case managementu, případové konference či Systém včasné intervence (1) .

I v těchto případech multidisciplinární spolupráce platí, že každá instituce je oprávněna k získání pouze takových informací, které jsou nezbytně nutné pro další práci s dítětem. Nejvíce informací k dítěti shromažďuje orgán SPO, jehož pracovníci jsou povoláni k řešení obtížných situací v životě dítěte odpovídajícím způsobem, tedy i na základě dostatečného množství potřebných informací. Nadneseně by se dalo říci, že i v poskytování informací je hájen zájem i blaho dítěte, jak stanovuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí.

Autor: PhDr. Daniela Květenská, Ph.D.
Seznam bibliografických odkazů

[1] KRAUSOVÁ, Lucie – NOVOTNÁ, Věra. 2006. Sociálně-právní ochrana dětí. Praha : ASPI, a.s., 2006. 228 s. ISBN 80-7357-214-1.
[2] MATOUŠEK, Oldřich – KOLÁČKOVÁ, Jana, – KODYMOVÁ, Pavla et al. 2006. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005, 351 s. ISBN 80-7367-002-X.
[3] ŠPECIÁNOVÁ, Šárka. 2005. Právní manuál pro sociálně-právní ochranu dětí. Praha : Linde nakladatelství s. r. o., 2005. ISBN 80-86131-61-0.
[4] Trestní zákoník. Zákon č. 40/2009 Sb. ze dne 8. ledna 2009. In Sbírka zákonů České republiky. 2009, částka 11. Dostupný také z WWW: http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/_s.155/701?l=40/2009

__________

(1) Systém včasné intervence je název pro systémové propojení institucí zabývajících se trestnou činností dětí a mládeže. Systém je založen na počítačovém propojení a následné spolupráci všech subjektů na území určitého města.

__________________________________________

Prednáška odznela na medzinárodnej vedeckej konferencii Aplikovaná etika v sociálnej práci a ďalších pomáhajúcich profesiách, ktorá sa konala 20. – 21. októbra 2010, v Piešťanoch a bola publikovaná v zborníku z tejto konferencie:
MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálne práci a ďalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.