Abstrakt: Text se zaměřuje na zmapování inkluzivních přístupů k dospělým osobám s mentálním postižením v rámci České republiky. Konkrétně mapuje možnost využití služeb státních zařízení pro výše uvedenou cílovou skupinu. Příspěvek je složen z teoretické a praktické části. Teoretický oddíl vymezuje základní terminologii, praktická část textu popisuje jednotlivé typy sociálních služeb a jejich počet pro osoby s mentálním postižením ve věku nad 45 let.
Klíčová slova: dospělost, inkluzivní přístupy, fenomén mentální postižení

Úvod

Následující příspěvek vznikl jako jeden z výstupů Specifické grantové soutěže realizované na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2012. Specifická grantová soutěž se zaměřovala na oblast inkluzivních přístupů k dospělým osobám s mentálním postižením v pozdní dospělosti. Téma bylo zvoleno s ohledem na frekventované užití snah o inkluzivní pedagogiku především u žáků se zdravotním postižením. V rámci empirického šetření zajímalo výzkumníky, jaké jsou možnosti inkluze (zda vůbec) v kontextu dospělých osob s mentálním postižením v podmínkách České republiky. Příspěvek vychází z praxe speciálněpedagogické andragogiky.

Speciálněpedagogická andragogika jako vědní disciplína se začala rozvíjet poměrně v nedávné době. Reagovala na narůstající složitost situace dospělých osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Speciálněpedagogická andragogika se vztahuje k stále zmiňovaným demografickým proměnám společnosti (nárůst osob vyššího věku a s tím související pokles ekonomicky aktivních osob, snížení počtu narozených dětí…). Tyto proměny vznikají jako následek populační prognózy České republiky s předpovědí do roku 2030 a dále. Kalnický, J. (2012) s populační prognózou zmiňuje i nárůst institucionální a rovněž individuální podpory. Důkazem je existence studijních oborů se zaměřením do oblasti speciálněpedagogické andragogiky a to např. na Univerzitě Palackého v Olomouci, Masarykově univerzitě v Brně (Krejčířová, O.; Vymazalová, E.; Hublar, J., 2011). Černá, M. (2008) zmiňuje, že na světě žije asi 600 000 – 1, 6 miliónu lidí nejen s mentálním postižením, ale i s dalšími psychickými poruchami ve věkovém rozmezí nad 60 let. Předpokládaný vývoj je stoupání počtu osob s mentálním postižením v populaci na zhruba 7 miliónů osob. Vývojem dochází i k prodloužení jejich věku a tím dochází ke změně služeb určených této skupině osob. S faktem prodlužování věku souvisí i nástup onemocnění, který svým druhem a výskytem odpovídá změnám souvisejícím se stářím v intaktní populaci. Na základě výše uvedeného je třeba připravit v předstihu specializované odborníky, kteří budou poskytovat potřebnou podporu a vedení dospělým osobám s mentálním postižením. (Křížkovská, P., Tomalová, P.; 2012).

Oblast výzkumného šetření se zaměřovala na existenci zařízení pro dospělé osoby s mentálním postižením v rámci České republiky. Protože v rámci příspěvku je zveřejněna pouze část výzkumného šetření, bude v textu uveden pouze cíl, který se týká právě této části.
Cíl výzkumu: Zjištění existence státních zařízení pro dospělé osoby s mentálním postižením v České republice.
Při výzkumném šetření byla jednotlivá zařízení vybírána podle elektronického registru. Na základě této databáze byly zjišťovány jednotlivé atributy zařízení a to jejich počet v příslušném kraji a dále věková hranice, stanovená zařízením pro příjem klientů.

Úvodem předkládaného textu je nezbytné vymezit v článku používané pojmy, jako jsou speciálněpedagogická andragogika, termín dospělost v kontextu osob s mentálním postižením a fenomén mentálního postižení.

Speciáněpedagogická andragogika

V české speciálněpedagogické praxi se pro označení této vědní disciplíny užívají různé ekvivalenty jako speciální andragogika, speciální pedagogika dospělých, speciální pedagogika – andragogika. Autorkám textu se jako nejvhodnější z terminologického hlediska jeví termín speciálněpedagogická andragogika (dále jen SPANDR), z tohoto důvodu bude v textu dále používán. Pokud jde o vymezení výše uvedeného pojmu, tak v Andragogickém slovníku (2012, s. 235) je uvedeno následující: „Jde o oblast andragogiky, zaměřený na problematiku zdravotně postižených jedinců a jejich uplatnění na trhu práce“.

Oblast SPANDRu (její teorie a praxe) se začala rozvíjet poměrně v nedávné době. Reagovala na narůstající složitost situace dospělých osob se speciálními vzdělávacími potřebami. SPANDR jako vědní obor se vztahuje k stále zmiňovaným demografickým proměnám společnosti. Tyto proměny vznikají jako následek populační prognózy České republiky a to do roku 2030. Důkazem je existence studijních oborů se zaměřením do oblasti speciálněpedagogické andragogiky a to např. na Univerzitě Palackého v Olomouci, Masarykově univerzitě v Brně. Krejčířová (in Krejčířová, O.; Vymazalová, E.; Hublar, J., 2011) uvádí, že SPANDR se shodně s andragogikou obecnou zaměřuje do tří základních oblastí:

• Prvním typem je andragogický směr zacílený na pracovníky, kteří se ve své práci setkávají s dospělými osobami se zdravotním postižením (převážně se jedná o sociální pracovníky, pracovníky v sociálních službách, zdravotnický personál, dobrovolníky).
• Druhou oblastí je náplň práce speciálněpedagogického andragoga, který by měl z podstaty své profese vyvíjet a garantovat vzdělávací programy, jež jsou individuálně přizpůsobeny potřebám dospělých osob s mentálním postižením (s ohledem na individuální přístup a také jejich životní cestu).
• Třetí pilíř představuje cílené vzdělávání dospělých osob probíhající na základě aktivit, které zaštiťují dané zařízení.

Objektem speciálněpedagogické andragogiky jsou dospělé osoby se speciálními vzdělávacími potřebami. Jesenský, J. (in Krejčířová, O., 2005) vnímá výchovu a vzdělávání dospělých jako proces komplexní spolupráce. Jeho aspekty jsou:

• nabídka, kterou dospělý člověk s mentálním postižením využívá především na základě identifikování svých potřeb (nejde o vynucený proces),
• proces vzdělávání dospělých lze vnímat jako kombinaci formálního a neformálního vzdělávání (neformální vzdělávání převažuje),
• předpoklad motivace a s tím související aktivní účasti dospělých osob s mentálním postižením,
• doprovázení v rámci výchově vzdělávacího procesu.

Jako každá vědní disciplína má svůj cíl, formy, metody, prostředky, subsystémy. Jesenský, J. (2000) popisuje následující subsystémy speciálněpedagogické andragogiky:

• etoandragogika,
• psychoandragogika,
• logoandragogika,
• surdoandragogika,
• tyfloandragogika,
• somatoandragogika.

Každé z těchto uvedených subsystému lze dále členit. Z pohledu současné speciální pedagogiky bychom k výše uvedenému výčtu připojili ještě speciálněpedagogickou andragogiku osob s kombinovaným postižením, osob s parciálními nedostatky a osob mimořádně nadaných.

Nyní budeme stručně charakterizovat jednotlivé subsystémy.
Etoandragogika (speciálněpedagogická andragogika etopedická) spadá do oblasti práce s dospělými osobami s poruchami chování, sociálních vztahů a hodnotových orientací. Informace získané prostřednictvím této disciplíny využijí především v rámci neziskového sektoru. (Krejčířová, O.; Vymazalová, E.; Hublar, J., 2011) Její činnost se týká také preventivních programů, diagnostiky a podpory daného člověka i jeho okolí.
Psychoandragogika (speciálněpedagogická andragogika psychopedická) je část speciálněpedagogické andragogiky, která pracuje s dospělými osobami s mentálním postižením, s osobami s duševním onemocněním a osobami se snížením kognitivního výkonu. Oblast práce se promítá do motivace, stimulace jejich potenciálu, poskytování poradenských služeb a podpoře k dosažení žádoucího společenského uplatnění. (Krejčířová, O., 2010) Posledně jmenovaný aspekt je významný z hlediska nazírání na osoby s mentálním postižením ze stran intaktní populace, neboť právě osobám s mentálním postižením jsou přiznávány nejmenší sympatie.
Surdoandragogika (speciálněpedagogická andragogika surdopedická) se zaměřuje na dospělé osoby se sluchovým postižením s ohledem na aspekt komunikace s většinovou společností. Náplň surdoandragogické práce se týká především osob se získaným typem sluchového postižení, je orientována také do oblasti kultury Neslyšících. Poskytuje informace o možnostech technických pomůcek, akcí a praktických informací pro dospělé osoby se sluchovým postižením.
Tyfloandragogika (speciálněpedagogická andragogika tyflopedická) pracuje s osobami se zrakovým postižením, především s osobami, které o zrak přišly v průběhu svého života (zejména osoby seniorského věku). Zaměřuje se na aktivity, které se týkají inovací kompenzačních a technických pomůcek a kulturních akcí.
Somatoandragogika (speciálněpedagogická andragogika somatopedická) pracuje především s pojmy výchova a vzdělávání dospělých osob s tělesným postižením, zdravotním postižením nebo zdravotním oslabením. (Křížkovská, P.; Tomalová, P., 2012)
Logoandragogika (speciálněpedagogická andragogika logopedická) se zaměřuje na oblast práce s dospělými osobami s narušenou komunikační schopností. Jejím cílem je orientovat se především do oblasti preventivních aktivit a realizaci odpovídající logopedické intervence. (Křížkovská, P.; Tomalová, P., 2012)

Dospělost z pohledu speciálněpedagogické andragogiky

Dospělost a na ni navazující proces stárnutí osob se zdravotním postižením je v české speciálněpedagogické praxi zmiňován relativně krátce. Dříve byla věnována pozornost výhradně dětem a dospívajícím se speciálními vzdělávacími potřebami následkem toho je i poměrně dobře propracovaný systém základního až středního vzdělávání pro žáky a studenty s mentálním postižením. Až v souvislosti s postupným prodlužováním věku, stále se zkvalitňující lékařskou péčí došlo k přesunu pozornosti nejen speciální pedagogiky do oblasti rozvoje, podpory a vedení dospělých osob s různým typem zdravotního postižení. (srov. Šiška, J., 2005; Müller, O., 2006; Slowík, J., 2007). Z pohledu obecné i speciálněpedagogické andragogiky je dospělost stěžejní pojem, který není možné jednoznačně vymezit a popsat. Podle Jochmanna, V. (2001) je přiznání statusu dospělého spojeno s ukončením vývoje ve třech základních dimenzích:

• somatické (spjata s ukončením somatického vývoje jako například ustálení tělesné výšky),
• psychické (ustálení kognitivních a imaginativně-emotivních funkcí),
• sociální (převzetí sociálních rolí dospělého jako například partnerství, rodičovství).

Další možné dimenze dospělosti mohou být (Müller, O., 2006):

• Biologická dimenze: představuje v sobě především fyzickou zralost jedince.
• Právní dimenze: jde o pojetí, které odpovídá legislativním potřebám. Souvisí s nabytím plných práv a povinností (s možností volit, s právem uzavřít manželství, se způsobilostí k právním úkonům).
• Sociologická dimenze: dospělost je charakterizována převzetím nových sociálních rolí, které souvisí se sociálními rolemi dospělého člověka.
• Psychologická dimenze: představuje vyzrálost a stabilizaci chování, myšlení a prožívání jedince.
• Ekonomická dimenze: dospělý člověk je ekonomicky soběstačný.
• Pedagogická dimenze: v tomto pojetí dospělost neexistuje, člověk se permanentně vzdělává s cílem podpory celoživotního vzdělávání a celoživotního učení. Tyto aspekty jsou zakotveny v Národním programu rozvoje vzdělávání (Bílá kniha), kterou přijalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v roce 2001. Dále je celoživotní vzdělání součástí Rámcových vzdělávacích programů v klíčových kompetencích, konkrétně v kompetenci k učení.
• Obecně andragogický model: popisuje dospělého člověka, který ukončil vzdělávání ve formálním vzdělávacím systému a současně si osvojil sociální chování dospělého člověka. (Beneš, M., 2003)
• Speciálně andragogický model: popisuje dospělého člověka, který ukončil vzdělávání ve vzdělávacím systému vymezením příslušnými právními normami, převzal sociální role a nabyl plných práv a povinností nebo neukončil vzdělávání ve formálním vzdělávacím systému, ale převzal některé sociální role dospělého a nabyl práv a povinností. Mezi vymezené právní normy spadá zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, vyhláška č. 116/2011, kterou se mění vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Posledním legislativním dokumentem je vyhláška č. 147/2011, kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.

V kontextu dospělých osob s mentálním postižením je třeba upozornit na názor, že mentální retardace je stav, který může během života pouze progredovat bez známek pozitivní změny. Naměřený inteligenční kvocient je považován za trvalý od doby zjištění jeho úrovně. Tento názor nepochybně představoval a dokonce upozorňoval na limity v možnostech vzdělávání osob s mentálním postižením. Švarcová, I. (2006) zmiňuje, že adekvátním pedagogickým, speciálněpedagogickým a psychologickým působením je možné optimálně rozvíjet jednotlivé složky osobnosti dospělého člověka s mentálním postižením.
V odborné literatuře se objevuje různé členění dospělosti. Odlišnosti se týkají zejména délky etap jednotlivých kategorií dospělosti.

Světová zdravotnická organizace považuje za dospělého člověka, který dosáhl 18cti let věku. Popisuje toto členění dospělosti:

• období plné dospělosti (18 – 30 let),
• období mladého věku (30 – 45 let),
• období středního věku (45 – 60 let),
• období stárnutí (60 – 75 let),
• období starého věku (75 – 90 let),
• období stařecké (nad 90 let).

Andragogický slovník (2012) podává následující pojetí dospělosti:

• mladší dospělost (13 – 30 let),
• střední dospělost (30 – 45 let),
• starší dospělost (45 – 60 let).

Jako poslední uvedeme v textu členění dospělosti podle Livečky (in Müller, O., 2006, s. 23 – 24):

• raný věk dospělosti (mladý dospělý), od 16 – 18 do 25 – 30 let,
• střední věk dospělosti (zralý dospělý), od 25 – 30 do 45 – 50 let,
• pozdní věk dospělosti (stárnoucí dospělý), od 45 – 50 do 65 – 70 let,
• věk starého dospělého člověka, mezi 65 – 70 až 80 rokem,
• senium, od 80 let.

Výše uvedené členění pochází z roku 1979. Pro potřeby speciálněpedagogické andragogiky se jeví jako nejvhodnější, neboť věkové kategorie jsou variabilní a z toho důvodu mohou respektovat dřívější nástup změn spojených se stářím u dospělých osob s mentálním postižením. (Müller, O., 2006, s. 23 – 24)

Jednotlivá členění popisují z pohledů různých autorů pojetí dospělosti. Z jejich výčtu je patrné, že dospělost je významný životní aspekt, který dlouhou dobu stál mimo oblast zájmu. Černá, M. (2008) vymezuje kritéria dospělosti na obecná a specifická. Obě tyto kategorie lze využít jak u dospělých osob se zdravotním postižením (kde je jejich naplňování obtížnější), tak i u osob intaktních (u kterých se předpokládá naplnění téměř všech níže vyjmenovaných oblastí). Obecná představují ta, u kterých se předpokládá, že budou u většiny osob nabyty relativně automatickým a přirozeným způsobem. Řadí zde:

• ukončení školní docházky,
• nástup do zaměstnání,
• odchod z domova rodičů,
• administrativní a právní faktory.

Pro dospělého člověka s mentálním postižením je složité dosáhnout nejméně dvou z výše uvedených oblastí.
Mezi specifická kritéria patří:

• právo volit a být volen (týká se nejen legislativní souvislosti, ale také volby či preference v sociální skupině),
• získání sociálních dávek od státu,
• postoje personálu (chování může být velmi variabilní, od akceptování specifik až po nepřátelské postoje),
• postoj samotných dospívajících (odvíjí se na základě jejich předchozí zkušeností),
• předsudky ve společnosti.

Je patrné, že všechny výše uvedené klasifikace dospělosti mohou být náročné i pro člověka bez zdravotního postižení (nejčastěji jde o dosažení ekonomické soběstačnosti). Dospělý člověk s mentálním postižením, který celý svůj dosavadní život prožil v ústavním zařízení, nemusí mít vytvořené potřebné návyky pro účast na běžném společenském životě.

S ohledem na zvyšující se počet osob nejen se zdravotním postižením je důležitý další aspekt stimulace jejich lidského potenciálu, ke kterému by mělo docházet především v rodině či v rámci jednotlivých sociálních služeb jako jsou chráněná a podporované bydlení, centra denních služeb, denní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením a podobně. (Blížeji viz zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Faktem v rámci české speciálněpedagogické praxe zůstávají určitá omezení, která ztěžují příjem do výše uvedených zařízení a následně i poskytnutí obsahu jednotlivých sociálních služeb. Nejčastějším prvkem omezení je věková hranice. Zpravidla je u jednotlivých sociálních služeb uvedena do výše 40 let. S vyšším věkem je rozpětí stále nižší a rovněž se přidává nižší rozpětí po území České republiky (viz dále jednotlivé grafy).

Pojetí mentálního postižení

Nyní bude pozornost věnována vymezení pojmu mentální postižení. V současnosti se v české speciálněpedagogické praxi používají termíny:

• mentální postižení,
• mentální retardace.

Švarcová, I. (2006) a Bazalová, B. (in Pipeková, J. et al., 2010) zmiňují ve svých publikacích pouze pojem mentální retardace. V rámci psychologické poradenské praxe používají někteří autoři termín mentální defekt, např. autorky Zacharová, E.; Hermanová, M.; Šrámková, J. v publikaci Zdravotnická psychologie z roku 2007.
Pojmy mentální postižení a mentální retardace jsou některými autory vnímány jako synonyma (srov. Kasíková, H., 2007; Slowík, J., 2007; Vítková, M., 2010; Plevová, I. a Slowik, R., 2010 atd.).

Jiní autoři jako např. Vašek, Š. et al. (1994); Müller, O., Kozáková, Z. 2005; Valenta, M., Müller, O., 2010 je popisují různými způsoby. Vašek, Š., in Valenta, M., Müller, O. (2010, s. 13) definuje mentální postižení jako „střešní pojem používaný v pedagogické dokumentaci, který orientačně označuje všechny jedince s naměřeným inteligenčním kvocientem pod 85 bodů“. Mentální postižení je oproti mentální retardaci definováno jako zastřešující pojem, který v sobě obsahuje snížení inteligenčního kvocientu na rozličném etiologickém podkladě, zahrnuje především osoby s inteligenčním kvocientem nižším než 85 bodů. (srov. Vašek, Š., 1994, Kozáková, Z., 2005). Valenta, M., Michalík, J., Lečbych, M. (2012) uvádějí, že pojem mentální postižení je aplikován především v poradenské praxi. Autoři v tomto smyslu odkazují především na česku legislativu (zejména vyhlášku č. 116/2011, kterou se mění vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních a vyhlášku č. 147/2011, kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných). Výše uvedení autoři na straně 30 poskytují vymezení tohoto termínu následovně: „Mentální postižení je širší zastřešující pojem, zahrnující kromě mentální retardace i takové hraniční pásmo kognitivně – sociální disability, které znevýhodňuje klienta při vzdělávání především při vzdělávání na běžném typu škol a indikuje vyrovnávací a podpůrná opatření edukativního (popřípadě psychosociálního) charakteru.“ Z pohledu speciálněpedagogické andragogiky představují osoby s mentálním postižením nejširší klientelu, nejde tedy pouze o osoby s vrozenou mentální retardací, ale i osob po úrazech, či onemocněních.

Valenta, M.; Müller, O. (2009, s. 12) popisují mentální retardaci jako „vývojovou duševní poruchu se sníženou inteligenci, demonstrující se především snížením kognitivních, pohybových, sociálních, a řečových dovedností s prenatální, perinatální a postnatální etiologií“.

Obecně můžeme konstatovat, že mentální retardaci lze vymezit různými způsoby. Jinak bude definována ze strany speciálního pedagoga (který by se v souladu s principy inkluze měl snažit vyzdvihnout především pozitivní oblasti daného člověka než případný mentální deficit), jiným způsobem ji bude definovat lékař (kterému půjde především o nalezení příčiny, diagnostický proces a následně zacílení vhodné terapie s prognózou „vyléčení), konečně odlišným způsobem ji bude chápat psycholog (jehož snahou je deskripce osobnosti a zvláštností pro ni příslušných). Höchsl (in Mahrová, G.; Venglářová, M. a kol. 2008, s. 88) vnímá mentální retardaci jako „duševní postižení, kdy na základě individuálního použití speciálního testu byl zjištěn podprůměrný intelekt, dále narušení adaptačního chování v komunikaci, sebepéči, školních dovednostech, práci“.

Termín mentální retardace se začal oficiálně používat po konferenci World Health Organization (dále jen WHO) v roce 1959. Jeho používání bylo výstupem sjednocení terminologie (Bartoňová, M.; Bazalová, B.; Pipeková, J., 2007). Původ slovního spojení spočívá v latinských výrazech mens = mysl, retardare = zaostávat (Kozáková, Z., 2005). V rámci české speciálněpedagogické praxe se dlouhou dobu používala psychologická definice mentální retardace od Mojmíra Dolejšího. Ten ji definoval jako „vývojovou poruchy integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí. (Dolejší, M., 1973, s. 38).

Rovněž odlišně je definována mentální retardace v rámci klasifikačních systémů. V pojetí mezinárodní klasifikace nemocí lze najít následující vymezení mentální retardace: „Jde o stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje, který je charakterizován zvláště porušením dovedností, projevujícím se během vývojového období, postihujícím všechny složky inteligence, to je poznávací, řečové, motorické a sociální schopnosti. Retardace se může vyskytnout bez, nebo současně s jinými somatickými nebo duševními poruchami.“ (http://www.sasp.cz/novinky/10052009.pdf) [citace z 12. prosince 2012]

V rámci Mezinárodní klasifikace nemocí jsou vymezeny stupně mentální retardace:

• F 70 Lehká mentální retardace (odpovídá naměřenému inteligenčnímu kvocientu IQ 50 – 69),
• F 71 Středně těžká mentální retardace (odpovídá naměřenému inteligenčnímu kvocientu IQ 35- 49),
• F 72 Těžká mentální retardace (odpovídá naměřenému inteligenčnímu kvocientu IQ 20 – 35),
• F 73 Hluboká mentální retardace (odpovídá naměřenému inteligenčnímu kvocientu IQ do 19),
• F 78 Jiná mentální retardace,
• F 79 Nespecifikovaná mentální retardace.

Pro diagnostikování mentální retardace spadá naplnění níže uvedených kritérií:

• snížení intelektových funkcí (IQ 70 bodů a méně),
• souběžný deficit v oblasti adaptability jedince,
• vznik před 18 rokem života člověka. (Valenta, M.; Michalík, J.; Lečbych, M., 2012)

Nutno podotknout, že uvedená definice pochází z roku 1992.
Dalším klasifikačním systémem je Diagnostický a statistický manuál Americké psychiatrické asociace (dále jen DSM IV), který uvádí následující kritéria nezbytná pro stanovení mentální retardace:

• snížení intelektových dovedností,
• souběžný deficit v oblasti adaptability jedince,
• začátek poruch před 18 okem života. (Valenta, M., Müller, O., 2010)

Jako poslední bude zmíněno pojetí mentální retardace podle American Association on Mental Retardation (AAMR). Tato organizace vnímá termín mentální retardace jako „postižení, které se vyznačuje mnoha omezeními, a to jak v oblasti intelektuálních dovedností, tak v oblasti sociálního chování a v oblasti praktických dovedností, které vzniklo před dovršením 18 roku života“. (http://www.heionline.org/docs/training/introduction_to_mental_retardatio...) [citace z 16. listopadu 2012]

Osoby s mentální retardací představují nehomogenní skupinu osob. Každý z této kategorie (stejně jako z řad intaktní populace) má své osobní individuální charakteristiky, které se týkají například osobnostních specifik, rozličnosti mentálního deficitu, doby jeho vzniku (vrozená mentální retardace či získané mentální postižení). Švarcová, I. (2006, s. 14) uvádí, že i na základě výše zmíněného se o osobách s mentálním postižením hovoří o „skoro samostatném biologickém druhu, jehož jedinci se takřka neliší“.

Takovéto vnímání nepochybně negativním způsobem ovlivňuje nejen inkluzivní, ale i integrační snahy a pojetí člověka s mentálním postižením ze stran většinové společnosti. Uvedené názory jsou spojeny s pohledem intaktní populace na osoby s mentálním postižením, které vyplývají z předchozích setkání s těmito osobami (stejné oblečení, stejné „bezpohlavní“ střihy vlasů apod.) (Křížkovská, P., Tomalová, P. a kol, 2012) Potřeby a přání dospělých osob s mentálním postižením začaly zajímat odborníky poměrně nedávno. Obecně můžeme konstatovat, že největším problém (jež dospělé osoby s mentálním postižením subjektivně pociťují), je především samota. Dospělé osoby s mentálním postižením postrádají zejména naplnění v sociální oblasti, konkrétně v přátelských, partnerských vztazích. Často jsou při pokusu o jejich navázání odmítány, či jsou jejich pokusy interpretovány mylným způsobem. (Lečbych, M. 2010)

V rámci textu je záměrně používán pojem člověk s mentálním postižením, neboť jde o největší skupinu osob, se kterou se ve své praxi setkává speciální pedagog – andragog.

Zařízení pro dospělé osoby s mentálním postižením

Zařízení pro dospělé osoby s mentálním postižením lze nalézt ve státním i neziskovém sektoru. Předmětem textu je oblast sociálních služeb. Státní sektor je reprezentován především sektorem Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, konkrétně jde o zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a jeho prováděcí vyhlášku č. 505/2006 Sb. Zařízení sociálních služeb pro osoby s mentálním postižením jsou zřizovány v jednotlivých krajích snad i díky poptávce dané klientely popř. potřebám daného regionu. Text bude nyní zaměřen na oblast služeb sociální péče a prevence, které jsou aktuálně registrovány ke konci roku 2012. Dané informace jsou získány prostřednictvím registru poskytovatelů sociálních služeb - http://iregistr.mpsv.cz/. Zjištění jsou přehledně graficky upravena.

Níže uvedené pochází z publikace, která byla vydána v rámci Specifické grantové soutěže Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2013 s názvem Inkluzivní přístupy k dospělým osobám s mentálním postižením.
V rámci zákona o sociálních službách jsou registrovány tyto typy sociálních služeb (jde pouze o vybrané typy sociálních služeb):

• centra denních služeb,
• chránění bydlení,
• denní stacionáře,
• domovy pro osoby se zdravotním postižením,
• domovy pro seniory,
• domovy se zvláštním režimem,
• podpora samostatného bydlení,
• sociálně aktivizační služby,
• týdenní stacionáře.

Jako první služba budou zmíněna centra denních služeb. Centrum denních služeb je sociální služba, která je poskytována prostřednictvím ambulantní formy ve specializovaném zařízení. Cílem je posílení samostatnosti a soběstačnosti osob se zdravotním postižením a seniorů v nepříznivé sociální situaci, která může vést k sociálnímu vyloučení. Služba obsahuje pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, prostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.
Graf č. 1: Četnost center denních služeb pro dospělé osoby s mentálním postižením v České republice

Komentář ke grafu č. 1: Výše uvedený graf uvádí počty center denních služeb v jednotlivých krajích pro dospělé osoby s mentálním postižením ve věku od 27 - 64 let, 65 - 80 let. Z tabulky grafu je patrné, že v Karlovarském a Středočeském kraji není žádné zařízení centra denních služeb pro dospělé osoby s mentálním postižením ve stanovených věkových kategoriích. I když je v názvu příspěvku uveden věk nad 45 let, jsou zde zahrnuta i zařízení, která udávala věkovou hranici v rozpětí uvedeném v grafu.
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.

Služba chráněného bydlení je dlouhodobá pobytová služba poskytovaná osobám se zdravotním postižením, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Chráněné bydlení má formu individuálního nebo skupinového bydlení. Osobě se poskytuje podle potřeby podpora osobního asistenta. Služba obsahuje poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu. Zákonem č. 206/2009 Sb., došlo k novelizaci zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách - jednou ze změn, které novela přinesla, je to, že se na uživatele služby chráněného bydlení již nevztahuje zaručený minimální zůstatek příjmu po úhradě stravy a ubytování ve výši 15 % příjmu. Současně došlo ke změně zákona o pomoci v hmotné nouzi, umožňující uživateli chráněného bydlení, který nebude mít dostatečné finanční prostředky k zabezpečení svých základních životních podmínek využít možnosti sociální ochrany v rámci systému pomoci v hmotné nouzi. Klade se tak apel na poskytovatele služeb, aby stanovili takovou výši úhrad u konkrétního uživatele chráněného bydlení, která mu umožní zajistit nejen ubytování a stravu, ale také uspokojovat ostatní základní osobní potřeby a on se bude moci, co nejvíce je to možné, zapojit do společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný.
Graf č. 2: Četnost služby chráněné bydlení pro dospělé osoby s mentálním postižením v České republice

Komentář ke grafu č. 2: Do chráněného bydlení jsou přijímáni dospělí lidé s mentálním postižením, kteří se rozhodli osamostatnit se tak, aby mohli v maximální míře vést běžný způsob života. Z grafu je patrné, že nejvíce sociálních služeb chráněného bydlení je pro osoby ve věku 27 - 64 let. Vzhledem k výše uvedeným informacím mají možnost lidé, kteří využívají služeb chráněného bydlení využít příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení.
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.
Denní stacionáře poskytují ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postižení, a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Služba zajišťuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
Graf č. 3: Četnost služby denní stacionář pro dospělé osoby s mentálním postižením v České republice

Komentář ke grafu č. 3: Z grafu je patrné, že nejméně denních stacionářů, stejně jako center denních služeb je Karlovarském kraji. Cílem těchto služeb je zachování nebo zlepšení kvality života uživatelů s postižením, kteří žijí ve své rodině, ale potřebují podporu v některých oblastech svého života. (Kozlová, 2005)
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.
Domovy pro osoby se zdravotním postižením poskytují dlouhodobé pobytové služby osobám se zdravotním postižením, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, poskytnutí ubytování, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.
Graf č. 4: Četnost služby domovy pro osoby se zdravotním postižením v České republice

Komentář ke grafu č. 4: Nejvyšší koncentrace domovů pro osoby se zdravotním postižením (možnost využívání služeb i pro osoby s mentálním postižením) je v Ústeckém kraji – pro všechny věkové kategorie. Nejnižší zastoupení je opětovně v kraji Karlovarském.
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.
Domovy pro seniory poskytují dlouhodobé pobytové služby seniorům, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, aktivizační činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.
Graf č. 5 : Četnost služby domovy pro seniory v České republice

Komentář ke grafu č. 5: Jak je patrné z grafu, není počet domovů pro seniory s mentálním postižením příliš vysoký. Věková hranice do 26 let – samozřejmostí je neexistence těchto zařízení. Ovšem ani v pozdějším – již důchodovém věku není situace toliko rozdílná. Za zmínku stojí, že je aktuálně registrováno celkem 464 domovů pro seniory ve věku od 65 - 80 let a z toho pouze 5 domovů pro seniory s mentálním postižením. Zde je nasnadě, proč je tomu tak…
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.
Domovy se zvláštním režimem se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost pro chronické duševní onemocnění nebo závislost na návykových látkách, a osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí, které mají sníženou soběstačnost z důvodu těchto onemocnění, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Režim v těchto zařízeních při poskytování sociálních služeb je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob. Služba zajišťuje poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
Graf č. 6: Četnost služby domovy se zvláštním režimem

Komentář ke grafu č. 6: Domovů se zvláštním režimem je v České republice 228, z toho jich je 21 určeno i pro osoby s mentálním postižením. Z grafu je patrné, že ve čtyřech krajích daná služba neexistuje. Můžeme předpokládat, že domovy se zvláštním režimem, které poskytují služby úzké cílové skupině, nezahrnují do výčtu diagnóz mentální postižení a automaticky mohou předpokládat přijetí klientů s mentálním postižením v kombinaci s duševní poruchou do zařízení. Záleží na jednotlivých domovech, pro jakou cílovou skupinu poskytují služby a poté na lékařských diagnózách či na posouzení lékaře.
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.
Podporované bydlení je sociální služba poskytovaná osobám se zdravotním postižením, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Služba se poskytuje v domácnosti osob. Služba obsahuje pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.
Graf č. 7: Četnost služby podporovaného bydlení

Komentář ke grafu č. 7: Sociální služba, která vznikla díky „změně myšlení“ společnosti. Se zřízením dané služby se propojuje pojem deinstitucionalizace, který je vnímán EU jako manažerský proces změny systému. Dále můžeme pojem vnímat jako „přechod směrem k poskytování sociálních služeb zaměřeném na individuální podporu života člověka v přirozeném prostředí“. Více informací k procesu deinstitucionalizece v České republice se můžete dočíst v materiálech Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen MPSV) – např. Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti. Můžeme se domnívat, že podnikané kroky transformace pobytových služeb jsou právě ty správné. Můžete sami zvážit a zauvažovat, jaké jsou další možnosti změny a jestli rozbourání velkokapacitních zařízení na malé celky je jedním a správným řešením.
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.
Sociálně aktivizační služby jsou ambulantní, popřípadě terénní služby poskytované osobám v důchodovém věku nebo osobám se zdravotním postižením ohroženým sociálním vyloučením. Služba poskytuje zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
Graf č. 8: Četnost služby sociálně aktivizační

Komentář ke grafu č. 8: Nejvyšší procento poskytovaných služeb u dané cílové skupiny je ve věku 27 – 64 let. Většina sociálně aktivizačních služeb poskytuje klientům poradenské služby, možnosti využívání počítačů, nabídka odborných přednášek, nejrůznější volnočasové aktivity – ruční práce, aktivizační cvičení, jednotlivé druhy expresivních terapií a animoterapií apod.
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.
Týdenní stacionáře poskytují pobytové služby ve specializovaném zařízení seniorům, osobám se zdravotním postižením a osobám ohroženým užíváním návykových látek, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné osoby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení a výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.
Graf č. 9: Četnost služby týdenní stacionáře

Komentář je grafu č. 9: Týdenní stacionář již svým názvem určuje, o jako službu se jedná. V případě osob s mentálním postižením je v České republice celkem 161 týdenních stacionářů rozdělených dle jednotlivých věkových období. Již každý poskytovatel má určeno, od kdy do kdy služba funguje a pro kolik osob je určena.
Pozn. Jednotlivé kraje jsou v tabulce grafu uvedeny pod svými zkratkami.
PHA – Hlavní město Praha, JHK – Jihočeský kraj, JHM – Jihomoravský kraj, KVK – Karlovarský kraj, VYS – kraj Vysočina, HKK – Královéhradecký kraj, LBK – Liberecký kraj, MSK – Moravskoslezský kraj, OLK – Olomoucký kraj, PAK – Pardubický kraj, PLK – Plzeňský kraj, STC – Středočeský kraj, ULK – Ústecký kraj, ZLK – Zlínský kraj.

Závěr

Příspěvek se zaměřuje na poskytnutí přehledu o dostupných zařízeních pro dospělé osoby s mentálním postižením v České republice. V textu jsou uvedena zařízení, která spadají do rezortu Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Přesto, že jde o státem vytvořené sociální služby, není jejich počet jednotný a poptávka převyšuje jejich nabídku (zejména, pokud se jedná o osoby ve vyšších věkových kategoriích). Z celé České republiky je nejméně jednotlivých typů sociálních služeb v Karlovarském kraji (některé typy sociálních služeb v něm nejsou zřízeny vůbec). Rovněž bylo zjištěno, že v rámci celé České republiky existuje pouze 5 zařízení, která jsou vnímána jako domovy pro osoby s mentálním postižením. Překvapivé bylo zjištění, že na území celé České republiky je zřízeno 228 domovů se zvláštním režimem a z toho je 21 určeno dospělým osobám s mentálním postižením. Služba, která je nejvíce zastoupena pro danou cílovou skupinou, jsou sociálně-aktivizační služby. Na základě výše uvedených zjištění byla vytvořena následující doporučení pro praxi:

• Rozšířit systém sociálních služeb v Karlovarském kraji.
• Vytvořit pozici krajského koordinátora pro nabídku a poskytování jednotlivých služeb.
• Koordinaci spolupráce mezi jednotlivými zařízeními sociálních služeb.
• Zvýšit věkovou hranici pro příjem jednotlivých uživatelů sociálních služeb.
• Zřídit zařízení přímo pro dospělé a stárnoucí osoby s mentálním postižením.

Autor: Mgr. Petra Křížkovská, Mgr. Petra Tomalová
Ústav speciálněpedagogických studií, Univerzita Palackého v Olomouci

Seznam použité literatury

1. BARTOŇOVÁ, M.; BAZALOVÁ, B., PIPEKOVÁ, J. 2007. Psychopedie – texty k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-161-4.
2. BENEŠ, M. 2008. Andragogika. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2580-2.
3. ČERNÁ, M. 2008. Česká psychopedie. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1565-3.
4. DOLEJŠÍ, M. 1973. K Otázkám psychologie mentální retardace. Praha. ISBN -.
5. JESENSKÝ, J. 2000. Andragogika a gerontagogika handicapovaných. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-823-9.
6. JOCHMANN, V. 2001. Logistika distančního vzdělávání. Olomouc: UP Olomouc. ISBN 80-244-0284-x.
7. KALNICKÝ, J. et al. 2012. Efektivnost a ekonomika edukace dospělých. Ostrava: Mecc. ISBN 978-80-7329-323-9.
8. KASÍKOVÁ, H. 2007. Učíme se spolupráci. Kladno: AISIS. ISBN 978-80-239-6770-8.
9. KOZÁKOVÁ, Z. 2005. Psychopedie. Olomouc: UP Olomouc. ISBN 80-244-0991-7.
10. KOZLOVÁ, L. 2005. Sociální služby. Praha: Triton. ISBN 80-7254-662-7.
11. KREJČÍŘOVÁ, O. 2005. Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postižením. Praha: Rytmus. ISBN 80-903598-1-7.
12. KREJČÍŘOVÁ, O. 2010. Základy psychopedie. Olomouc: UP Olomouc. ISBN 978-80-244-2623-5.
13. KREJČÍŘOVÁ, O.; VYMAZALOVÁ, E.; HUBLAR, J. 2011. Teorie a praxe speciálněpedagogické andragogiky. Olomouc: UP Olomouc. ISBN 978-80-244-2880-2.
14. KŘÍŽKOVSKÁ, P.; TOMALOVÁ, P. a kol. 2012. Inkluzivní přístupy k dospělým osobám s mentálním postižením v pozdní dospělosti. Olomouc: UP Olomouc. ISBN 978-80-244-3375-2.
15. LEČBYCH, M. 2010. Úvod do psychoterapie pro pracovníky v institucionální výchově. Olomouc: UP Olomouc. ISBN 978-80-244-2647-1.
16. MAHROVÁ, G.; VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada. ISBN 978-80-24-72-138-5.
17. MÜLLER, O. 2006. Psychopedie – andragogika. Olomouc: UP Olomouc. ISBN 80-244-1204-7.
18. PIPEKOVÁ, J. et al. 2010. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-198-0.
19. PLEVOVÁ, I., SLOWIK, R. 2010. Komunikace s dětským pacientem. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2968-8.
20. PRŮCHA, J.; VETEŠKA, J. 2012. Andragogický slovník. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3960-1.
21. SLOWÍK, J. 2007. Speciální pedagogika. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1733-3.
22. ŠIŠKA, J. 2005. Mimořádná dospělost. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0992-4.
23. ŠVARCOVÁ, I. 2006. Mentální retardace. Praha: Portál. ISBN 80-7367-060-7.
24. VALENTA, M.; MICHALÍK, J.; LEČBYCH, M. 2012. Mentální postižení v pedagogickém, psychologickém a sociálně-právním kontextu. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3829-1.
25. VALENTA, M.; MÜLLER, O. 2009. Psychopedie. Praha: Parta. ISBN 978-80-7320-137-1.
26. VÍTKOVÁ, M. 2010. Inkluzivní vzdělávání v primární škole. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-199-7.
Internetové odkazy
1. KLASIFIKACE MENTÁLNÍ RETARDACE. MKN – 10 revize [online]. c2012. [cit. 2012-12-12]. Dostupný z WWW: ˂http://www.sasp.cz/novinky/10052009.pdf˃.
2. MENTAL RETARDATION. Heionline. [online]. c2012. [cit. 2012-18-12]. Dostupný z WWW: ˂http://www.heionline.org/docs/training/introduction_to_mental_retardation.pdf˃