Nic není tak zodpovědné za staré dobré časy jako špatná paměť.
Anatol France
Sloni si pamatují člověka, který jim ublížil a potkají-li ho po letech, umějí mu to oplatit. Při čtení Iluze pameti od Julie Shaw1 mě napadlo, že to může být tím, že vzpomínku nezatíží šumem, že si ji totiž nikdy nevypravují. Ale může to být všechno jinak, jak už to na světě bývá.
Co všechno bylo příčinou, že se po dvaceti letech vzbudily zlé vzpomínky Eileen Franklinové, takže ohlásila, že její otec zavraždil v roce 1969 její kamarádku, těžko už dnes dohledáme. Její otec byl odsouzen, protože porota svědkyni uvěřila2, mezi psychology, fyziology a psychoterapeuty ale vypukla debata, která vyvolala vlnu experimentů hledajících odpověď na otázky týkající se možností lidské paměti, zejména pak její spolehlivosti.