Pěstování bavlny v Uzbekistánu: nucená, dětská i „dobrovolní“ práce

máj 23 2019

Bavlna, kdysi označována jako bílé zlato, nyní se o ní mluví spíše jako o prokletí Uzbekistánu. Ukazuje se, že jde o velmi komplikovány případ závislosti na něčem, co je příčinou a řešením rozvojových deficitů v tomto asijském státě. Jaké jsou sociální a lidskoprávní důsledky pěstování této monokultury?

Historie pěstování bavlníku sahá do 19. století, kdy současná teritoria Uzbekistánu byla částečně obsazena ruským impériem. S nástupem průmyslové revoluce poptávka po bavlně, jakožto klíčové surovině pro výrobu textilií, stoupala v industrializujících se zemích. V ruském impériu textilní průmysl patřil mezi nejvíce rozvinuté typy průmyslu. V plánech ruského cara bylo založit na území Turkestánu rozsáhlé plantáže bavlny, aby se impérium stalo nezávislým na dodávkách ze Spojených států. Tyto plány byly však narušené první světovou válkou, kdy došlo k zániku říše a vzniku Sovětského svazu.

Se vznikem Uzbecké sovětské socialistické republiky v roce 1924 byl položen začátek proměny bývalého Bucharského emirátu do hlavního zdroje bavlny pro celý Sovětský svaz. Samotný proces kolektivizace, tj. nedobrovolného slučování bývalých soukromých zemědělců do družstev, neprobíhal hladce a až teprve ve třicátých letech dvacátého století byl konsolidován. Před nástupem komunistického režimu bavlna se pěstovala pouze v oblasti Ferganského údolí.

Forced cotton harvesting in Uzbekistan - photo HRWForced cotton harvesting in Uzbekistan - photo HRW

Bavlnová soběstačnost za Stalinova působení v čele SSSR

Bylo jasné, že další zvýšení produkce bavlny ve Střední Asii není možné bez rozšíření plochy orné půdy. Což není úplně jednoduchý úkol vzhledem k tomu, že území dnešního Uzbekistánu má kontinentální klima s rozsáhlými aridními oblastmi. Je nutné podotknout, že v těchto oblastech již existovaly tradiční způsoby zavlažování – například využití dřevěných vodních kol chigir, která mohla zvednout hladinu vody na úroveň polí, nebo také budování podzemních zavlažovacích kanálů, kterým nehrozila rychlá evaporace vody. Toto tradiční vědění bylo rychle ponechané bokem v třicátých letech 20. století, kdy Sovětská vláda uskutečňovala megalomanské projekty, které v ruském impériu nikdy nebyly zrealizované – a to, mimo jiné i díky příchodu amerických inženýrů, kteří pomáhali při budování nové tváře Centrální Asie.

Teprve během Stalinova působení v čele SSSR, byly dosažené cíle kolektivizace a zároveň bavlnové soběstačnosti. Aridní oblasti uzbeckého venkova byly proměňovány na bavlněná pole pomoci irigaci, která byla realizována budováním sítě zavlažovacích kanálů ve velikosti a rozsahu, které v oblasti nikdy neměly obdoby.

Dvacátá až třicátá léta by tak souhrnně mohla být označena za léta, kdy docházelo k „dobývání přírody“ Sovětským svazem, pohrdání místním věděním (místní obyvatelé třeba nikdy nebudovali irigační kanály jako přímé linie, argumentujíc tím, že řeka musí „vidět“ kam poteče dál – de facto ale respektovali terén). Dalším důležitým aspektem tradičního způsobu pěstování bavlny bylo střídání kultur na polích, typicky bavlny a vojtěšky, která byla konzumována hospodářskými zvířaty, která produkovala hnůj jakožto důležitý zdroj hnojiva. Sovětská dobová propaganda byla však vůči tomu poněkud agresivní: vyhlašovala se „válka primitivismu“, „ataky na poušť“, nebo „není špatná půda, je pouze špatný farmář“.

Cotton workers - Photo Anti-Slavery InternationalCotton workers - Photo Anti-Slavery International

Není špatná půda, je pouze špatný farmář

Hlasitá rétorika je pouze jednou ze součástí sovětského programu zavlažování polopouštních oblastí Centrální Asie pro pěstování bavlny. Tato monokultura je mnohem víc náročná na lidskou práci, než například pšenice nebo rýže, vyžaduje aplikaci velkého množství chemikálií, práci v nepříznivých klimatických podmínkách pří absenci základní infrastruktury. Ve čtyřicátých létech byl region postižen epidemií malárie, proti které sovětská vláda neměla dostatek léků. Rozšířená byla i četná respirační, oční a kožní onemocnění, která byla vyvolána všudypřítomným bavlněným pylem a prachem na polích.

Právě proto proces pěstování bavlny může být charakterizován využitím velkého množství nucených pracovníků – od vězňů přes nucené přesídlence ze západních regionů SSSR po tzv. administrativní zdroje – tedy zaměstnance státního sektoru. Množství nuceně přesídlených osob na východ od Uralu v celém Sovětském svazu činilo 2 303 279, mezi ně patřili ruští Němci, Karačajové, Kalmykové, Čečence, Inguši, Balkaři, Krymští Tatarové a Meschetští Turci. Jenom v Uzbekistánu v roce 1945 žilo 181 800 takových vyhnanců, kteří podléhali speciálnímu režimu.

Po pádu Sovětského svazu se produkce bavlny v Uzbekistánu významně snížila, ale i přesto je dnes nejvýznamnějším producentem v regionu, od roku 1991 do roku 2016 Uzbekistán drží šesté místo v žebříku největších producentů na světě dle FAO.

Uzbecký model uspořádaní vlastnictví půdy

Distancování od sovětského modelu řízení ekonomiky se v něčem daří a v něčem nikoliv. Se získáním nezávislosti se postupně začaly otevírat příležitosti k přechodu na více liberální model zemědělské produkce. Od roku 1991 se začaly rýsovat kontury tzv. uzbeckého modelu neboli formy uspořádaní vlastnictví půdy a zemědělské produkce. Z bývalých kolchozů a sovchozů začaly vznikat kolektivní farmy, které dodnes mají podobný způsob fungování, nově byly ale představeny tzv. dekhan a shirkat farmy. Dekhan a shirkat představují zavedení prvků soukromého rodinného (dekhan) a družstevního (shirkat) vlastnictví, tedy konkrétně celoživotního leasingu s právem na předání pozemku potomkům.

Na tyto farmy dnes připadá zhruba 90 % dnešní produkce bavlny v Uzbekistánu. Samotní farmaří, však podléhají velmi kontroverznímu systému nepřímého zdanění, který funguje na bázi státní objednávky, díky kterému jsou nucení produkovat bavlnu v množství, které stanovuje stát a prodávat ji za finanční částky, které taky stanovuje stát.

Systém dvojitých cen a nepřímého zdanění, státní objednávka na produkci bavlny a polo-privatizace, které jsou popsané výše, nechávají široké pole pro korupci, která protíná všechny vrstvy společnosti. Dle Transparency International se Uzbekistán umístil na 157 ze 180 míst v Indexu vnímání korupce. 20 % místních obyvatel vnímá boj s korupcí jako rozvojovou prioritu číslo jedna, dalších 20 % uvádí, že boj s korupcí by významně přispěl k redukci chudoby a ekonomickému růstu.

Uzbekistan - forced labour - Photo Anti-Slavery InternationalUzbekistan - forced labour - Photo Anti-Slavery International

Nucené práce na polích jak ze sovětských dob

Hesla z dob socialistické soutěže „Hamma pachtaga!“ (uzb.: „Všichni za bavlnou!“) nikam nezmizela během existence samostatného Uzbeckého státu, aspoň co se sběru bavlny týče. Její produkce v nejlepší roky činila zhruba 2,6 tuny z hektaru, což odpovídá světovému průměru. Zatímco ve Spojených státech nebo Brazílii úrodu sbírají převážně stroje, nebo v Indii samotní farmáři, situace v Uzbekistánu je poněkud jiná. Sběr bavlny je strategicky důležitý pro vedení státu, a proto např. během Karimovy epochy bylo k polním pracím donucováno až pět milionů lidí ročně.

Ze sovětských dob systém zdědil nejenom státem řízenou ekonomiku, ale i zvyk využívat administrativní zdroje – tedy státem placené zaměstnance – k nuceným pracím na polích. Je celkem běžné, že během období sklizně na polích pracují zaměstnanci místních úřadů, drobní podnikatelé, učitelé, zdravotnický personál, studenti a žáci středních škol. Za svoji práci většinou nedostávají žádnou odměnu. Kdyby odmítli vyjít na sběr, hrozilo by jim totiž vyloučení ze školy nebo propuštění z práce. Jednou z cest, jak se tomu vyhnout je prokázat zdravotní nezpůsobilost, nebo si zaplatit náhradního pracovníka, což otevírá široké možnosti pro korupci.

Není to ale jediný způsob jak donucovat občany k větší participaci v kampaních na sběr bavlny. Například v roce 2015 v oblasti Samarkand místní úřady v souvislosti se zahájením sběru bavlny zakázaly svatby a bankety v restauracích. V Bukharské oblasti byli na pracovišti vysláni prostitutky a osoby závislé na alkoholu a drogách, kteří byli registrovaní na místním policejním oddělení.

Dětská práce také přítomná během bavlněných kampaní

Nedílnou součástí procesu pěstování bavlny v Uzbekistánu je i dětská práce. Výše popsaný systém nucené práce vyžaduje občas i účast lidí ve věku nižším než 16 let. Když je na místech zjevný nedostatek pracovní síly – ať už se jedná o regulérní dělníky nebo zaměstnance státního sektoru – do práce na polích se zapojuji žáci středních škol nebo členové rodin, které si z ekonomických důvodů nemůžou dovolit zaplatit náhradu za ekonomicky aktivní členy. Práce na polích probíhá nejenom v těžkých podmínkách, které ohrožují dětské zdraví, ale také i během školní výuky, což má bezprostřední vliv na kvalitu získávaného vzdělání.

Evidence o použití nucené práce pro pěstování bavlny je rozsáhlá a byla pokryta jak v reportech nezávislých lidsko-právních organizací, tak i v médiích. Paradoxem však zůstává, že nehledě na skutečnost, že dětská práce je zakázaná Ústavou Uzbekistánu a širokou škálou dalších formálních závazků, je stále přítomná během bavlněných kampaní. Uzbekistán ratifikoval všechny klíčové mezinárodní konvence vztahující se k využití dětské práce, nicméně v praxi více než 240 tisíc dětí ve věku 5 až 14 let byly využity jako pracovní síla v roce 2006 (jedná se o účast děti nejenom v zemědělském sektoru, ale i v dalších).

Uzbekistán projevuje postupný pokrok, co se týče využití nucených prací v produkci bavlny, ale do jaké míry je dostatečný, stále zůstává předmětem debaty. Názorně to ukazuje kauza spojená s investicemi Světové banky do zemědělských projektů v Jižním Karakalpakstánu. Investice do irigace, která činila 337.43 milionů USD, byla mimo jiné podmíněna tím, že Světová banka bude klást zvláštní důraz na prohibici využití nucené práce. Součástí projektu byl i monitoring polních prací, který měla v gesci Mezinárodní organizace práce. V roce 2017 Mezinárodní organizace práce prohlásila, že "Nepřípustnost dětské práce je uznávána všemi částmi společnosti: úřady, učiteli, odborníky, zemědělci, rodiči a samotnými dětmi. Uzbekistán postupně ukončil organizovanou dětskou práci".

Současné jádro problému: kvóty na sběr bavlny a nízké mzdy v sektoru

Vláda Uzbekistánu v čele se současným prezidentem Šavkatem Mirzijojevem opakovaně prohlašovala, že jejím cílem je vymýtit jak dětskou práci, tak i jakékoliv nucené práce. Jistým pokrokem je snížení celkového počtu učitelů a mediků, kteří již nejsou vysílaní hromadně na pole. Dalším pozitivním posunem je snaha státu zvýšit výplaty za sběr bavlny, které jsou progresivní od počátku do konce sezóny, nicméně jsou stále nedostatečné pro zvýšení atraktivity této náročné práce pro sběrače, kteří pracují například v Kazachstánu, kde možnosti výdělku za stejnou práci jsou násobně vyšší.

Jádrem problému nucených prací jsou jak kvóty na sběr bavlny, které uvaluje centrální vláda na regiony, tak i nízké mzdy v sektoru – od září 2018 sběrači bavlny dostávají od 650 soumů (0,08 $) do 1000 soumů ($ 0,12). Tyto mzdy vedou k odtoku pracovní síly do sousedních států. Důležitým následkem je i genderový aspekt nucených prací – většinou to jsou ženy, které pracují v polích.

Kulturní aspekty nucených práci

Pro stát je bavlna stále klíčovou komoditou, otázkou národního blahobytu a práce na polích se označuje jako hašar – neboli dobrovolné práce, která má hluboké kořeny v uzbecké kultuře. Ke kulturnímu aspektu nucených práci patří i vnímání autorit ve společnosti, které prolíná uzbecké kulturní pole již od dob Sovětského svazu přes dlouholetou autoritářskou vládu Islama Karimova až po dnešní dny.

Absence demokratických prvků konzervuje současný status quo, vede ke striktnímu dodržování nepsaných pravidel. Občas to vede k situacím naprosto absurdním: v roce 2015 během návštěvy Ferganského údolí tehdejším premiérem Mirzijojevem, chtěli místní úřednici ukázat, jak krásnou a bohatou mají vesnici, přesto že už bylo po sklizni. Došlo k tomu, že 400 farmářů bylo donuceno místní vládou přilepovat lepidlem krabičky bavlny zpátky na stonky.

Text: Štěpán Vaškevič, Photo: Anti-Slavery International
Autor je studentem magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Je redaktorem portálu Zajímej.se, prvního českého media o cirkulární ekonomice. Pochází z Běloruska a mezí jeho profesní a akademické zájmy patří i rozvojové trajektorie států bývalého Sovětského bloku.
Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Asie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)